Článek
Marek, to byl postrach celý druhý stupeň. Udělal mi ze života fakt peklo. Pořád měl nějaké řeči, hlavně na moje obočí, které prý vypadá, jako když „Brežněvovi zdrhly housenky“. Všechny kluky ve třídě poštval proti mně, takže jsem byla neustále terčem nějakých posměšků a vtípků, které mně teda vůbec vtipné nepřišly. Bylo to k zbláznění.
Jednou, to jsme mohli být tak v sedmičce, za mnou o velké přestávce přišel a skoro až škemral, jestli bych mu nekoupila v bufetu kousek pizzy. Prý když mu ji koupím, slibuje, že mě celý týden nechá na pokoji. Nevěřila jsem vlastním uším. Kousek pizzy za týden klidu? To znělo jako obchod snů! Koupila jsem mu rovnou pořádný kus té jejich mastné školní pizzy a on, světe div se, dodržel slib. Celý týden ani pípnutí, žádné poznámky, nic. Byla jsem v sedmém nebi.
A tak se z toho stala taková naše tradice. Každý pátek jsem se ho ptala, co by si přál na příští týden, aby ta „ochrana“ pokračovala. Jednou chtěl dva pytlíky těch pálivých paprikových křupek, co tenkrát frčely, jindy zase kakao ze školní jídelny. A jednou dokonce poprosil o pastelky na výtvarku, prý ty svoje ztratil. Bylo mi to divné, ale vidina týdne bez urážek byla silnější.
Naše škola měla povinné školní mikiny a trička s logem. Mikina stála, jestli si dobře pamatuju, snad pětistovku a tričko tak dvě stovky. Marek se první den v osmičce objevil v normálním oblečení, nějakém obyčejném triku a ošoupaných džínách. Samozřejmě ho hned poslali do ředitelny, aby počkal na rodiče. Shodou okolností tam byla moje teta Mirka, která mi občas nosila do školy oběd nebo mi dávala peníze na svačinu po škole. Viděla ho tam, jak sedí zkroušeně na lavičce, tak se ho zeptala, co se děje. A on se potichu rozbrečel. Jeho rodiče prý nepřijdou, protože na tu uniformu prostě neměli peníze a rozhodli se, že bude nejlepší se té situaci vyhnout. Teta, zlatá duše, mi dala můj oběd a pak Markovi koupila tu školní mikinu, pár triček a jedno s dlouhým rukávem. Kalhoty prý nějaké doma má. Marek se nejdřív zdráhal, ale nakonec si to vzal a poděkoval jí. V tu chvíli mi to všechno začalo docházet. Ty jeho prosby o jídlo, o pastelky…
Teď, po třinácti letech, jsem na Marka náhodou narazila na internetu. Vede nějakou neziskovku, která se stará o to, aby se k dětem ze sociálně slabších rodin dostaly knížky. Přišlo mi to vlastně hrozně milé a dojemné. A já mu za tu šikanu vlastně odpustila. Protože z něj nevyrostl žádný arogantní blbeček, jako z většiny těch školních tyranů. Možná za to nemohl, možná to byla jen jeho forma boje o přežití v podmínkách, které jsem si já, holka s obědy od tety, ani nedokázala představit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
