Článek
Můj šéf, Karel, je kapitola sama pro sebe. Arogantní blbec, co si myslí, že spolkl všechnu moudrost světa a že my ostatní jsme jenom póvl, co mu má líbat nohy. Každý den v práci je kvůli němu očistec. Pořád nějaké buzerace, shazování před kolegy, nesmyslné úkoly na poslední chvíli. Prostě typickej kancelářskej diktátor, co si hojí svoje mindráky na podřízených. Už jsem toho měl fakt plný zuby.
A pak se to stalo. Jednou večer jsem jen tak projížděl Snapchat a mezi doporučenými přáteli mi vyskočil profil Lenky. Karlovy ženy. Pracuje taky u nás ve firmě, v jiném oddělení, ale párkrát jsme se potkali na chodbě nebo na firemním večírku. Vždycky mi přišla docela sympatická, taková ta tichá voda, co břehy mele. A hlavně, na rozdíl od Karla, vypadala normálně. V tu chvíli mi v hlavě přeskočilo. Taková malá, ďábelská myšlenka na pomstu.
Zkopíroval jsem si její uživatelské jméno a na svém starém, nepoužívaném mobilu jsem si založil úplně nový, anonymní Snapchat účet. Nějaké neutrální jméno, pár stažených fotek nějakého hezouna z internetu, aby to vypadalo trochu věrohodně. A napsal jsem jí. Jen tak, nevinně, že mi ji Snapchat nabídl a že se mi líbí její fotky. Čekal jsem, že mě pošle do háje, nebo že to vůbec nebude číst.
Jenže ona odepsala. A nejen to. Po pár zprávách, takovém tom klasickém oťukávání, mi napsala, že je vlastně single. Single! Manželka mého šéfa! To mě dostalo. A pak to začalo. Nejdřív takové ty decentnější fotky, pak trochu odvážnější, a nakonec mi začala posílat fotky, ze kterých se mi tajil dech. Fakt hodně odhalující, lechtivé. A já, blbec, jsem v tom pokračoval. Psal jsem jí lichotky, hrál toho tajemného ctitele.
Teď se v tom plácám. Na jednu stranu mám takový ten škodolibý pocit zadostiučinění vůči Karlovi. Představuju si, jak by se tvářil, kdyby věděl, že jeho žena posílá svoje nahé fotky nějakému „cizímu“ chlapovi. Ale na druhou stranu… cítím se provinile. Je to hnusný, co dělám. Využívám ji? Možná. Lžu jí? Určitě. A co když to praskne? To by byl teprve průšvih.
Jenže pak mi pošle další fotku a já… sakra, ona je fakt kus. A ten adrenalin, to tajemství, to je taky droga. Jsem zmetek? Asi jo. Ale nemůžu si pomoct. Aspoň prozatím. Jen doufám, že se to celý nějak nepo… no, však víte.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
