Článek
Deset let. Deset let, co se nám narodila dcera a o dva roky později syn, jsme nebyli nikde sami déle než jedno odpoledne. Náš život se točil v nekonečném kolotoči školy, školek, kroužků, nemocí, úkolů a praní špinavých tepláků. Milovali jsme to, ale zároveň nás to pomalu vysávalo. Zapomněli jsme, jací jsme byli, než jsme se stali „mámou a tátou“.
Letos to konečně klaplo. Moje rodiče si vzali děti na celý týden na chalupu. My jsme si zarezervovali malý, klidný penzion v jižních Čechách, jen pro dospělé. V mých představách to bylo jako scéna z romantického filmu. Dlouhé snídaně, procházky ruku v ruce, odpolední čtení u jezírka, večeře při svíčkách a hlavně… rozhovory. Těšila jsem se, že si konečně budeme povídat. O nás, o našich snech, o budoucnosti. Že znovu najdeme ty dva lidi, kteří se do sebe kdysi zamilovali.
Den odjezdu byl hektický, ale plný radostného očekávání. Předali jsme babičce a dědovi dvě děti, tři tašky plné oblečení a pět stran detailních instrukcí. Děti nám zamávaly a my jsme usedli do auta. V momentě, kdy jsme vyjeli z naší ulice, nastalo v autě nezvyklé, ohlušující ticho. Podívali jsme se na sebe a rozesmáli jsme se. „Slyšíš to?“ zeptal se Radek. „To je zvuk svobody.“
První den byl přesně takový, jaký jsme si vysnili. Bylo to dokonalé. Spali jsme do desíti. Nasnídali jsme se v klidu, bez toho, aby někdo rozlil kakao nebo se dožadoval palačinky. Šli jsme na dlouhou procházku lesem a celou dobu jsme si povídali. Probírali jsme práci, přátele, vzpomínali na naše začátky. Bylo to, jako by z nás spadla tíha deseti let. Cítila jsem se znovu jako jeho holka, ne jako matka jeho dětí. Večer jsme si otevřeli lahev vína a povídali si dlouho do noci. Byla jsem šťastná.
Druhý den ráno byl ještě pořád fajn. Ale už jsem začala cítit první trhlinky v naší dokonalé idyle. Po snídani jsme se vydali na výlet na nedaleký hrad. Prošli jsme si expozici, dali si kávu na nádvoří a pak nastalo ticho. Seděli jsme tam, dívali se na sebe a já jsem si uvědomila, že jsme si včera vlastně všechno důležité řekli. Témata se vyčerpala.
„Co asi dělají děti?“ prolomila jsem to ticho jako první. A tím jsem otevřela Pandořinu skříňku. „No, touhle dobou asi obědvají,“ řekl Radek. „Doufám, že babička nezapomněla, že Tomáš nejí koprovku.“ A už to jelo. Zbytek odpoledne jsme strávili tím, co jsme dělali každý den doma. Mluvili jsme o dětech. O tom, jestli jim naši dávají dostatek ovoce, jestli si večer vyčistili zuby, jestli se jim nestýská. Stali jsme se zase mámou a tátou.
Večer jsme se hezky oblékli a šli na večeři do vyhlášené restaurace. Stůl byl krásně prostřený, hrála tichá hudba. A mezi námi bylo ticho. Bylo to jiné ticho než to první den. Tohle bylo trapné, prázdné ticho. Zoufale jsem se snažila najít nějaké téma. „Jaký jsi měl den, miláčku?“ zeptala jsem se a okamžitě jsem si připadala jako idiot. Vždyť jsme celý den strávili spolu.
„Dobrý,“ odpověděl Radek. „Ten hrad byl hezký.“ „Jo, byl,“ přikývla jsem. Ticho. „Ta svíčková je výborná,“ poznamenal po chvíli. „To jo,“ souhlasila jsem. Ticho. Pozorovala jsem ostatní páry u stolů a připadala jsem si jako v nějaké divadelní hře o odcizení. S hrůzou jsem si uvědomila, že za posledních deset let se devadesát procent našich rozhovorů točilo kolem logistiky dětí. Kdo je vyzvedne, kdo napíše úkoly, co koupit k večeři, kdo má horečku. A když jsme tenhle hlavní a jediný bod našeho programu odebrali, zbyli jsme jen my dva. Dva lidé, kteří se milují, ale kteří si po dvou dnech vlastně nemají co říct.
Ta prázdnota byla tak nesnesitelná, že jsem to už nevydržela. „Radku,“ zašeptala jsem přes stůl. „Já vím, že jsme si slíbili, že jim nebudeme volat, aby si to užili a my taky, ale… mně se po nich tak strašně stýská. Jenom na chviličku? Jenom slyšet jejich hlasy?“
Na Radkově tváři se objevil výraz nesmírné úlevy. „Mně taky,“ přiznal. „Chtěl jsem to navrhnout už včera, ale bál jsem se, že se mi budeš smát.“ Omluvili jsme se z restaurace, vrátili se na pokoj a s roztřesenýma rukama jsme vytočili číslo mé matky přes videohovor.
V momentě, kdy se na obrazovce objevily tváře našich dětí, se všechno změnilo. Náš pokoj se okamžitě zaplnil jejich energií, jejich smíchem, jejich hašteřením. Ukazovali nám, co postavili z lega, stěžovali si jeden na druhého, vyprávěli nám, co měli k večeři. A my jsme byli zase ve svém živlu. Smáli jsme se, ptali se, napomínali je. Byli jsme zase rodiče. Ten trapný pocit byl pryč. Byli jsme doma.
Když jsme hovor po půl hodině ukončili, podívali jsme se na sebe. Už jsme se nesnažili o nucenou konverzaci. Jen jsme tam seděli v tichu, ale tentokrát to bylo klidné, srozuměné ticho. Došlo mi, že ta romantická dovolená, o které jsem snila, byla jen fantazie. Byla to vzpomínka na to, kým jsme byli, ne na to, kým jsme teď. My už nejsme jen Pavla a Radek. Jsme máma a táta. Naše láska nezmizela, jen se přetransformovala. Rozšířila se a teď zahrnuje i ty dva malé chaotické lidi, kteří jsou středobodem našeho vesmíru.
Je to trochu smutné zjištění. Ale zároveň je na něm něco hluboce uklidňujícího. Možná už si nemáme co říct, když jsme sami dva. Ale je to proto, že jsme si spolu vybudovali celý svět, který mluví za nás. A to je možná ten nejromantičtější příběh ze všech.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
