Článek
Na naše třetí výročí jsem se rozhodl ji požádat o ruku. Vzal jsem ji do Itálie, cestovali jsme a nakonec skončili v Římě. Vždycky chtěla vidět Koloseum, byl to její velký sen. Po dlouhém, horkém dni, kdy jsme prochodili památky, jsme se vrátili na hotel. Když jsme byli konečně sami, poklekl jsem a požádal ji o ruku. Řekla ano. Líbíali jsme se a já si plánoval, jak to druhý den oslavíme u nějakého krásného vodopádu za městem. Ležel jsem v posteli a říkal si, jaký úžasný den za sebou mám a že strávím zbytek života se ženou, kterou miluju.
Jenže pak vylezla ze sprchy a brečela. V ruce měla prstýnek a vracela mi ho se slovy, že ho nemůže přijmout. Prý si nechce pamatovat, že jsem ji požádal o ruku v hotelovém pokoji.
Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu a řekl, že rozumím, ale uvnitř mě to bolelo. Měl jsem pocit, že jsem jí nabídl něco cenného. Závazek na celý život, partnerství. Vzal jsem ji na druhý konec Evropy, pomohl jí odškrtnout si něco, co si přála celý život. Měl jsem za to, že kdyby si vážila mě, bylo by jí jedno, že ta žádost nebyla přesně podle jejích představ. Říkala přece ano mně a naší budoucnosti, ne tomu, jak jsem to podal. Kdyby našla na záchodě v hospodě peněženku s padesáti tisíci, taky by ji tam nenechala jen proto, kde ji našla. Takže si mě a toho, co jí nabízím, asi neváží, když je ochotná to odmítnout kvůli místu.
Po návratu domů jsem jí řekl, jak to vidím. Konverzace probíhala nějak takhle: Já: „Ne, to byla moje žádost o ruku. Odmítla jsi ji. Už se to nikdy nebude opakovat.“ Ona: „Takže se nevezmeme? Už mě nikdy nepožádáš o ruku?“ Já: „Ne, nikdy. Jsem rád, že jsem našel odvahu udělat tak velký krok a požádat o ruku zrovna tebe. Ale ne. Byla to jednorázová věc. Jestli si mě chceš vzít, budeš muset požádat ty mě.“
Rozhodl jsem se, že tomu dám čas do mých narozenin v červenci. Buď mě požádá ona, nebo to ukončím a půjdu dál. A ona to udělala. Při túře v Českém ráji. Přijal jsem.
Je to obrovská chyba? Možná. Samozřejmě si zařídím předmanželskou smlouvu, abych ochránil svůj majetek. Když to skončí, nebude mě to stát víc než pár tisíc. Snad z toho ale bude spousta šťastných let. Pokud ne, dám vám vědět.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
