Článek
Pro naše okolí jsme ten úspěšný, stabilní pár, který to spolu táhne už patnáct let. Ale pravda je taková, že náš vztah je jen prázdná, dokonale naaranžovaná kulisa. A já jsem v ní hlavní herečkou, která už dávno zapomněla svůj text.
Nevím přesně, kdy se to stalo. Kdy se láska změnila v lhostejnost. Nebyla v tom žádná velká hádka, žádná nevěra, žádné drama. Prostě to pomalu, tiše a nenápadně vyprchalo. Jako bublinky z otevřené minerálky. Jednoho dne jsem se probudila vedle svého muže, podívala jsem se na něj a zjistila jsem, že se dívám na cizího člověka. A co bylo horší, zjistila jsem, že je mi to vlastně jedno.
Jeho doteky jsou pro mě teď jen nepříjemným narušením mé osobní zóny. Jeho vtipy, kterým jsem se kdysi smála, mi připadají trapné. Jeho přítomnost v místnosti mě nenaplňuje klidem, ale zvláštním, tísnivým pocitem samoty. Jsem osamělejší, když je doma, než když jsem sama.
Žijeme vedle sebe, ne spolu. Naše rozhovory se omezily na logistiku a provozní záležitosti. „Kdo vyzvedne děti? Zaplatil jsi internet? Co bude k večeři?“ Mluvíme spolu jako dva kolegové, kteří sdílejí společný projekt s názvem „rodina“. Ale už si nepovídáme. Už spolu nesdílíme své sny, své strachy, své radosti.
A já vím, že bych měla odejít. Vím, že si zasloužím víc. Zasloužím si cítit, že mě někdo miluje. Že po mně touží. Že ho zajímám. Ale nemůžu. Jsem zbabělec. A můj strach má dvě jména: zvyk a hypotéka.
Zvyk je jako teplá, pohodlná deka. Je to jistota. Rutina. Vím, co mě každý den čeká. Vím, jak to u nás doma chodí. Odejít by znamenalo vstoupit do neznáma. Znamenalo by to zničit ten pečlivě vybudovaný systém. A co bych řekla dětem? Rodičům? Přátelům? Všichni nás vidí jako ten dokonalý pár. Představa, že bych musela všem vysvětlovat své selhání, mě paralyzuje.
A pak je tu ta hypotéka. Ten obrovský, betonový slib, který jsme si dali. Splácet ji budeme ještě dvacet let. Ten krásný, slunný byt, který měl být naším hnízdem lásky, se stal mou zlatou klecí. Sama bych si ho nikdy nemohla dovolit. A představa, že bychom ho museli prodat, že bychom se museli dělit o majetek, handrkovat se o každou židli… je to tak vyčerpávající a ošklivé, že raději zvolím to tiché, prázdné soužití.
A tak každý den hraju svou roli. Usmívám se, když bych měla plakat. Přikyvuju, když bych měla křičet. Vařím večeře, které jíme v tichosti u televize. Plánuju rodinné dovolené, na kterých se cítím ještě osaměleji než doma.
Občas, když v noci nemůžu spát, ležím a dívám se do stropu. A ptám se sama sebe: „Jak dlouho to ještě vydržíš? Je tohle život? Není ta cena za jistotu a pohodlí příliš vysoká?“ Ale ráno vstanu, uvařím kávu, připravím dětem snídani a zase nasadím svou masku spokojené manželky.
Protože přiznat si pravdu je příliš bolestivé. Přiznat si, že jsem promarnila roky života ve vztahu bez lásky, jen ze strachu a z pohodlnosti. Přiznat si, že jsem vyměnila své štěstí za finanční jistotu. To je pravda, kterou zatím nejsem schopná unést. A tak zůstávám. V naší krásné, drahé kleci. A čekám. Ale vlastně ani nevím, na co.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
