Článek
No řekněte sami, co byste dělali? Já tam seděl v tom zlatnictví, potil se až na zádech, Justýna mi ukazovala nějaký s briliantem a mně v kapse вибрировал mobil. Lucka. Píše, že je s Justýnou na kafi a pak jdou na nějakou výstavu, takže dorazí později. Podíval jsem se na Justýnu, ta na mě, obočí nahoře. „Tak co jí řekneme?“ zašeptala a snažila se nesmát. Mně ale moc do smíchu nebylo. Jasně, že jsem věděl, že Lucka není žádná potvora, co by mě podváděla, ale proč ta komedie? Proč mi lže?
Celou dobu, co jsme pak s Justýnou ten prstýnek vybírali – mimochodem, vybrali jsme fakt nádherný, decentní, přesně její styl – mi to šrotovalo v hlavě. Co když má nějaké tajnosti? Co když… no, radši jsem ty nejčernější scénáře zahnal. Ale ten brouk v hlavě tam prostě byl. Přemýšlel jsem, jak na ni uhodit. Mám dělat, že jsem Justýnu náhodou potkal? Blbost, vždyť jsem Lucce řekl, že budu celý den doma makat na nějakých restech. Mám říct, že mi Justýna pomáhala vybírat šperk? To by taky bylo divný, proč by kvůli obyčejnému dárku jezdila až k nám, ledaže by šlo o něco fakt velkého… jako třeba zásnubák, že jo. A já nechtěl ten moment překvapení úplně zničit.
Nakonec jsem se rozhodl pro upřímnost, i když trochu opatrnou. Večer, když Lucka přišla domů, tvářila se jako sluníčko. Já se snažil tvářit normálně, ale asi jsem vypadal jako vyšetřovatel z Kobry 11. Když jsme si sedli ke sklence vína, tak jsem to na ni vybalil. Prostě jsem řekl, že vím, že jsme se bavili o svatbě a že asi tuší, že se k něčemu chystám, a tak jsem pozval Justýnu, aby mi pomohla vybrat ten pravý prstýnek, no a zrovna ten den říkala, že je s ní… tak co se jako děje?
Lucka se začala okamžitě culit od ucha k uchu jako měsíček na hnoji. Hned začala vyzvídat, jaký prstýnek, kdy ji konečně požádám o ruku a tak. Úplně zapomněla, že vlastně lhala! Když jsem ji ale jemně vrátil k tématu, kde teda byla, trochu znejistěla. A pak se přiznala. Nebyla na žádné výstavě. A ne, nevybírala prstýnek pro mě, i když prý na internetových diskuzích, kde se lidi svěřují s podobnými prekérkami, to byla častá teorie.
Víte, někdo má rád psy, někdo kočky. No, a já jsem odmalička hadař. Vyrůstal jsem s hady, fascinovali mě. Jenže jsem si nikdy žádného nepořídil, protože Lucka z nich byla vždycky trochu nesvá, představa, že by s námi bydlel had, jí moc neimponovala, což jsem naprosto respektoval. Navíc, pořídit si hada, to není jako koupit si křečka v akci v Hornbachu. Je to docela věda, terárium, správná teplota, vlhkost, krmení… prostě komplikovanější. A teď si představte můj šok, když mi Lucka ukázala fotku v mobilu, na které držela toho nejroztomilejšího hroznýška keňského, jakého jsem kdy viděl! Malinkatý, barevný, prostě nádhera.
Takže tak. Moje přítelkyně mi lhala, protože mi tajně zařizovala překvapení v podobě hada! Příští týden si pro ni nebo pro něj (ještě nevíme pohlaví) jedeme. Trochu mě mrzí, že jsem jí to překvápko vlastně zkazil tím šťouráním, ale co už. Hlavně že budeme mít nového člena rodiny. Život je fajn! A prstýnek? Ten dostane taky, samozřejmě. Ale teď se oba těšíme na našeho malého plaza.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
