Článek
Já jsem v jeho očích byla ta, která je trochu lehkovážná, ta, která si „pořád musí něco kupovat“. Naše finance jsme měli oddělené, na společné výdaje jako nájem a jídlo jsme přispívali rovným dílem, ale zbytek peněz si každý spravoval sám. Tedy, teoreticky. V praxi Martin spravoval i ty moje, a to formou neustálých, drobných a jedovatých poznámek.
Začalo to nenápadně. Když jsem si koupila nový svetr, prohodil: „Zase nový kousek? Myslel jsem, že šetříme na dovolenou.“ Když jsem si zašla s kamarádkou na kávu a dort, zeptal se večer: „A na kolik tě vyšel ten váš dýchánek?“ Každá kniha, kterou jsem si přinesla domů, byla okomentována slovy: „Další lapač prachu? Vždyť máš plnou knihovnu.“ Každý nový kousek kosmetiky byl „zbytečný luxus“.
Postupně jsem si začala připadat provinile za každou korunu, kterou jsem utratila sama za sebe. Začínala jsem skrývat nákupní tašky, lhát o cenách, nebo si raději tu malou radost úplně odepřela, jen abych nemusela večer poslouchat jeho finanční kázání. Připadala jsem si jako malá holka, která musí před rodičem obhajovat každou utracenou padesátikorunu z kapesného. Přitom jsem věděla, že nejsem rozhazovačná. Vždycky jsem měla přehled o svých výdajích a nikdy jsem se nedostala do mínusu. Ale jeho neustálé poznámky ve mně zasely semínko pochybností a viny.
Poslední kapkou byla debata o letní dovolené. Chtěla jsem jet do Řecka, našla jsem krásný apartmán za rozumnou cenu. Martin se na to podíval a s povzdechem prohlásil: „No, je to dost drahé, Evi. Asi bychom měli jet spíš někam po Česku. Kdyby tady někdo tolik neutrácel za zbytečnosti, mohli bychom si to dovolit.“ To mě ranilo. Obvinil mě z toho, že kvůli mé „rozmařilosti“ nemůžeme jet na slušnou dovolenou. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ten pocit viny se změnil v čistý, nefalšovaný vztek.
Věděla jsem, že se musím bránit. Ale pouhá slova proti jeho zakořeněné představě o mně jako o marnotratnici nestačila. Potřebovala jsem fakta. Potřebovala jsem důkazy. A tak jsem se odhodlala k něčemu, co mi bylo proti srsti. Rozhodla jsem se provést finanční audit.
Jedno odpoledne, když byl Martin v práci, jsem si sedla k počítači. Měli jsme společnou složku pro daňová přiznání, kam jsme si oba ukládali výpisy z účtu. Cítila jsem se provinile, jako bych narušovala jeho soukromí, ale jeho neustálé útoky mi nedávaly na vybranou. Otevřela jsem jeho výpisy za poslední tři měsíce a začala jsem si dělat poznámky.
To, co jsem objevila, mi vyrazilo dech. Ukázalo se, že můj asketický a zodpovědný přítel má spoustu „neviditelných“ výdajů. Každé ráno si cestou do práce kupoval kávu a snídani v drahém bistru. Téměř každý den si objednával oběd přes donáškovou službu, protože „v práci nemají dobrou kantýnu“. Měl předplacené tři různé streamovací služby, online herní platformu a několik dalších digitálních služeb, o kterých jsem ani nevěděla. A zhruba dvakrát týdně platil kartou v jeho oblíbené hospodě, kam chodil s kamarády „na jedno“. A jako třešničku na dortu jsem objevila platbu za nová bezdrátová sluchátka za pět tisíc, o kterých se mi ani nezmínil.
Pečlivě jsem všechny tyto jeho „drobné“ výdaje sečetla. Výsledek byl ohromující. Jeho měsíční útrata za tyto „zbytečnosti“ byla téměř trojnásobná oproti té mé. Všechny mé svetříky, knížky a kávy s kamarádkou byly jen kapkou v moři ve srovnání s jeho každodenními útratami. Rozdíl byl v tom, že jeho výdaje nebyly vidět. Nebyly v nákupních taškách. Byly to jen malé, digitální transakce, které se ale nasčítaly do obrovské sumy.
Připravila jsem si jednoduchou tabulku v Excelu. Na jednu stranu jsem napsala své výdaje za poslední měsíc, o kterých věděl a které mi vyčítal. Na druhou stranu jsem podrobně rozepsala ty jeho. Pak jsem jen čekala na správnou chvíli.
Ta přišla o víkendu. Zrovna jsem si zkoušela nové tenisky, které jsem si koupila ve slevě. Martin prošel kolem a s povzdechem prohodil: „No nazdar, další boty? Opravdu je potřebuješ? Vždyť máš botník plný.“ To byla ta rozbuška. Nezvedla jsem hlas. Nezačala jsem se hádat. Jen jsem se na něj klidně podívala.
„Pojď se mnou na chvíli k počítači, Martine,“ řekla jsem. „Chci ti něco ukázat.“ Zvědavě šel za mnou. Otevřela jsem tu tabulku. „Tohle,“ ukázala jsem na levý sloupec, „jsou moje výdaje za minulý měsíc. Ten svetr, ta káva a tyhle nové boty. Celkem 2 800 korun.“ Martin jen vítězoslavně přikývl, jako by říkal: „No vidíš, já to říkal.“
„A tohle,“ pokračovala jsem a ukázala na pravý sloupec, „jsou tvoje výdaje. Káva a snídaně každý den – 2 200 korun. Obědy přes DámeJídlo – 3 500 korun. Předplatné na Netflix, HBO a herní server – 800 korun. A ta nová sluchátka, o kterých jsi mi neřekl – 5 000 korun. O těch pivech v hospodě ani nemluvím.“ Posunula jsem se na konec tabulky. „Celkem za minulý měsíc, Martine, jsi za své ‚drobnosti‘ utratil 11 500 korun.“
Ticho. Díval se na ta čísla. Jeho obličej měnil barvy od arogantní jistoty přes zmatení až po bledý šok. Snažil se něco namítnout. „Ale… to je něco jiného… to jsou přece malé položky…“ koktal. „Malé položky, které dělají velkou sumu,“ odpověděla jsem klidně. „Já ti nic nevyčítám, Martine. Jsou to tvoje peníze. Ale chci, abys přestal vyčítat ty moje. Protože až příště budu mít pocit viny kvůli svetru za osm stovek, vzpomenu si na tvoje sluchátka za pět tisíc.“
Už neřekl ani slovo. Jen tam stál a díval se na tu tabulku. Na tu černobílou pravdu, která se nedala okecat. A pak, konečně, zmlknul. To ticho bylo tou nejsladší odměnou a tím nejlepším zadostiučiněním, jaké jsem si mohla přát. Od té doby už nikdy nekomentoval moje nákupy.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
