Pro Agrofert vláda peníze našla, pro důchodce a normální lidi nic nezbylo

Politická mapa České republiky se ustálila v podobě vládní koalice hnutí ANO, SPD a Motoristů. Při pohledu na stav veřejných financí je zřejmé, že státní rozpočet čelí obrovským výzvám, přičemž schodek pro letošní rok je odhadován na 310 miliard korun. Ve veřejném prostoru proto neustále rezonuje rétorika nutných úspor a nevyhnutelných škrtů. Obyčejný občan je každodenně konfrontován s tvrzením, že na štědřejší sociální politiku jednoduše nejsou prostředky.

Když se však pozornost přesune k nejvyšším patrům politicko-ekonomické moci, narativ o prázdné státní pokladně náhle ztrácí na síle. Na konci února roku 2026 došlo k formálnímu vložení akcií holdingu Agrofert do nového svěřenského fondu RSVP Trust. Tento krok posloužil jako okamžitý signál pro Státní zemědělský intervenční fond (SZIF). Ten následně oznámil, že nebude zpětně vymáhat miliardové evropské dotace vyplacené v letech 2017 až 2021, jejichž výši bývalý ministr zemědělství odhadl na 5,1 miliardy korun, a zároveň plně obnovuje administraci nových žádostí holdingu. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Během jarních měsíců vyplatil SZIF subjektům z holdingu Agrofert téměř 200 milionů korun.

Zásadním problémem celé transakce je postoj Evropské komise. Ta české úřady oficiálně varovala, že dokud nebude střet zájmů premiéra prokazatelně a definitivně vyřešen podle unijních norem, evropské orgány tyto dotace neproplatí. Peníze, které nyní plynou na účty chemicko-zemědělského gigantu, tak jdou výhradně z kapes českých daňových poplatníků. Státní aparát provádí takzvaný průzkum bojem, kdy odesílá faktury do Bruselu s vědomím, že pokud je Unie zamítne, účet zůstane na bedrech občanů České republiky. Tento duální přístup k rozdělování veřejných prostředků definuje novou společenskou realitu, ve které je záchranná síť pro jedny trhána na kusy, zatímco pro druhé je vyztužována.

Aby toho nebylo málo, koaliční poslanci v čele s Radkem Vondráčkem (ANO) a Filipem Turkem (za Motoristy) předložili sněmovní tisk, který navrhuje novelu zákona o střetu zájmů. Tento dokument by pravidla pro čerpání dotací členy vlády dramaticky rozvolnil. Návrh obsahuje mimořádně sporné body, od plošného vynětí nárokových zemědělských dotací ze zákona až po zrušení zákazu zadávání zakázek pro firmy členů vlády na ministerstvech, která daný politik přímo neřídí.

Nejkřiklavějším bodem této novely je však snaha o zkrácení lhůty pro zpětné vymáhání neprávem vyplacených dotací z deseti na pouhé čtyři roky, a to i se zpětnou platností. Tento legislativní manévr, který odborníci z řad právníků a politologů přirovnávají k účelové amnestii a legalizaci korupce, by v praxi znamenal, že holding by nemusel vracet miliardy vyplacené v minulosti. Státní aparát se tak otevřeně transformuje v nástroj na ochranu jednoho konkrétního soukromého byznysu, přičemž principy právního státu jsou potlačovány ve prospěch oligarchických zájmů.

Ve stínu těchto stamilionových přesunů působí přístup státu k nejzranitelnějším vrstvám společnosti tristně. Lednová valorizace přinesla českým seniorům zvýšení průměrného starobního důchodu o 668 korun, čímž průměrná penze dosáhla hodnoty necelých 21 840 korun. Základní výměra vzrostla o 240 korun na 4 900 Kč, zatímco procentní část se zvýšila o 2,6 procenta. Vláda tento krok prezentuje jako obrovský úspěch. Čísla na papíře sice mohou vypadat uspokojivě, avšak realita v nákupních košících a na složenkách ukazuje naprosto odlišný obrázek.

Fenomén takzvané důchodcovské inflace totiž drtí penzisty mnohem silněji než průměrnou populaci. Spotřební koš seniorů je tvořen převážně výdaji za bydlení, energie, základní potraviny a léky, tedy komoditami, jejichž ceny na trhu rostou nejrychleji. Přidaných necelých sedm set korun tak v mnoha případech představuje pouhé zalepení děr po zdražení záloh na teplo či doplatků v lékárnách. Stát se sice chlubí zavedením minimálního důchodu ve výši 20 procent průměrné mzdy, což představuje zhruba 9 800 korun, ale zároveň dochází k plíživé nivelizaci penzí a ústupu od principu zásluhovosti. Symbolickým krokem zpět je i snížení takzvaného výchovného, které namísto očekávaného růstu kleslo z 503 na rovných 500 korun za vychované dítě.

Zatímco současní důchodci balancují na hraně důstojného přežití, na generaci dnešních padesátníků, takzvané Husákovy děti dopadá plná váha aktuální důchodové reformy. Tito lidé představují typickou sendvičovou oběť systému. Celý svůj produktivní život poctivě financovali průběžný důchodový systém svých rodičů a zároveň podporovali své děti v době nedostupného vlastního bydlení. Když však přichází řada na ně samotné, stát nekompromisně zpřísňuje podmínky. Vzorec pro výpočet procentní výměry se zhoršil, čímž se snižuje náhradový poměr vůči mzdě. Sankce za dřívější odchod z trhu práce jsou nyní nastaveny natolik drakonicky, že z předčasné penze činí ekonomickou sebevraždu. Argumentace úředníků je neústupná s tím, že demografická křivka je neúprosná a peníze došly.

Ostrý kontrast mezi vládním přístupem k obřím holdingům a běžným občanům naplno obnažuje i revoluce v sociálním systému platná pro rok 2026. Je přitom klíčové připomenout, že takzvaná Superdávka, formálně Dávka státní sociální pomoci, byla schválena již v minulém volebním období. Tato změna sloučila čtyři původní dávky do jedné pod heslem zjednodušení. V praxi se však tento nový systém stal pro zodpovědnou střední třídu a lidi, kteří si spořili na horší časy, dokonalou pastí.

Základní problém tkví v samotné definici uznatelných nákladů na bydlení. Úřední aparát totiž do nákladů započítává pouze platby za energie a služby, ale zcela ignoruje splátku hypotéky. Lze si představit situaci dvou rodin se stejným čistým příjmem a stejnými celkovými výdaji na bydlení ve výši 20 000 korun. Rodina žijící v nájmu, která platí 15 000 korun majiteli bytu a 5 000 korun za energie, na státní podporu dosáhne, protože systém vidí její kompletní náklad. Naproti tomu rodina, která hradí 15 000 korun jako měsíční splátku hypotečního úvěru a 5 000 za energie, žádnou podporu nezíská, neboť stát vidí pouze oněch pět tisíc za energie. Oficiální zdůvodnění státu tvrdí, že z veřejných peněz nebude dotovat nabývání osobního majetku. Toto tvrzení však naprosto pomíjí fakt, že v době vysokých úrokových sazeb tvoří drtivou část měsíční splátky čistý náklad bance formou úroku, nikoliv splátka samotné jistiny úvěru.

Superdávka navíc zavedla mimořádně přísné majetkové testy, které ani nová vláda nijak nezmírnila. Pokud má osamoceně žijící senior, takzvaný chudý vlastník obývající starší nezateplený dům, na bankovním účtu naspořeno více než 200 000 korun jako rezervu na opravu střechy, výměnu kotle nebo na vlastní pohřeb, je ze záchranné sítě nemilosrdně vyloučen. Systém mu de facto nařizuje, aby nejprve utratil své celoživotní úspory, a teprve ve chvíli, kdy spadne na úplné finanční dno, mu stát nabídne pomocnou ruku s platbou za energie. Nová legislativa tak efektivně trestá ty občany, kteří se chovali finančně zodpovědně a snažili se nespoléhat pouze na pomocnou ruku státu.

Když se všechny tyto kroky vládní politiky položí vedle sebe, vzniká jasný obraz systémového morálního hazardu. Státní aparát nekompromisně tvrdí rodinám zatíženým hypotékou, že z veřejných peněz nelze dotovat jejich soukromý majetek. Týž státní aparát ale nemá sebemenší problém vzít stamiliony korun českých daňových poplatníků a masivně jimi dotovat obrovský soukromý majetek holdingu, a to i za cenu narůstajícího státního dluhu a hrozby sankcí ze strany Evropské unie.

Běžný občan je při žádosti o pomoc podroben detailním majetkovým testům, ve kterých se zkoumá každá naspořená tisícikoruna. Naproti tomu pro holdingy ovládané politickými elitami se za pochodu přepisují klíčové zákony, aby se zamezilo byť jen teoretickému riziku, že by musely vracet neoprávněně získané dotační miliardy.

Rok 2026 se tak zapisuje do moderní české historie jako zlomové období, kdy padla i ta nejmenší iluze o spravedlivém přístupu státu ke všem občanům. Zatímco Husákových dětí s hořkostí zjišťuje, že její vyhlídky na zasloužený odpočinek byly zredukovány na prodlužování pracovního věku a devalvované penze, a zatímco stávající senioři zoufale sčítají drobné po takzvaně štědré valorizaci, držitelé moci názorně předvádějí, že pokud jde o jejich vlastní zájmy, prostředky se najdou vždy. Nespravedlnost se stala pevnou, systematicky budovanou součástí vládní strategie. Zůstává pouze otázkou, jak dlouho bude střední třída a starší generace tento účet tiše za Andreje Babiše platit a zobat mu z ruky.