Článek
Dnes ráno jsem Richardovi pomáhala s oblékáním. Ruce se mu už třesou tak, že si sám nezapne ani knoflíky u košile. Když jsem mu je zapínala, podíval se na mě těma svýma modrýma očima, které jsou pořád stejně krásné jako ten den, kdy jsme se poznali, a zašeptal: „Co bych si bez tebe počal, Kláro?“ Pohladila jsem ho po tváři a s úsměvem řekla, že to jsou zbytečné starosti. Ale když jsem odcházela z pokoje, v zrcadle v hale jsem zahlédla pohled jeho dcery, která zrovna přijela na jednu ze svých povinných pětiminutových „kontrol“. Ten pohled říkal všechno. Pohrdání, nenávist a jasný vzkaz: „Ty hyeno.“
Seznámili jsme se před čtyřmi lety. Mně bylo jedenadvacet, jemu padesát jedna. Pracovala jsem jako servírka v luxusní restauraci, kam chodil na pracovní obědy. Byl vtipný, charismatický, galantní. Nosil mi květiny, psal básničky, bral mě na výlety. Zamilovala jsem se do něj až po uši, do jeho smíchu, do jeho rozhledu, do toho, jak se vedle něj cítím v bezpečí. Neviděla jsem úspěšného podnikatele a jeho miliony na účtu. Viděla jsem muže, se kterým chci strávit zbytek života.
Jeho dvě dospělé děti z prvního manželství to ale viděly jinak. Od začátku pro ně jsem byla jen „další zlatokopka“. Cukrkandlové úsměvy na veřejnosti, ale za Richardovými zády ledové pohledy a jízlivé poznámky. „Tatínek si pořídil nový, mladý model.“ „Zajímalo by mě, jaké máš kabelky v záloze, až tahle omrzí.“ Bylo to hnusné, ale snažila jsem se to ignorovat. Kvůli Richardovi.
Jenže pak, před dvěma lety, přišla ta diagnóza. Roztroušená skleróza. Jeho stav se začal pomalu, ale nezadržitelně zhoršovat. Opustila jsem práci, abych se o něj mohla starat na plný úvazek. A tehdy začalo to pravé peklo. Jeho děti se najednou začaly zajímat. Ne o něj, ale o jeho majetek. Každá jejich návštěva je jen přehlídkou narážek na závěť, na plné moci k účtům, na to, „jak je to teď s domem“. A já jsem v jejich očích ta, která ho ovládá a čeká, až zemře, aby mohla všechno zdědit.
Nejhorší na tom je, že jejich jedovaté řeči se mi začínají dostávat pod kůži. Když v noci nemůžu spát a přemýšlím, co bude, až tu Richard nebude, sama se přistihnu při myšlenkách na peníze. Ne proto, že bych po nich toužila, ale ze strachu. Co budu dělat? Nemám práci, nemám vlastní bydlení, všechno je jeho. Budu na ulici? A v tu chvíli se nenávidím. Nenávidím se za to, že na to vůbec myslím, a mám pocit, že jeho děti mají vlastně pravdu. Že jsem jen obyčejná zlatokopka.
Můj život se smrskl na péči o nemocného muže, kterého miluju, a na boj s jeho rodinou, která mě nenávidí. Přátelé mi zmizeli, nemám na ně čas. Můj svět je teď tahle luxusní vila za Prahou, která je pro mě ale spíš zlatou klecí.
Včera večer jsme seděli na terase a Richard mi usnul v náručí. Hladila jsem ho po vlasech a dívala se na hvězdy. A přemýšlela jsem. Co je vlastně horší? Strach z toho, že ho ztratím, nebo strach z toho, co přijde potom? Nevím. Vím jen to, že bych za něj dýchala. Ale občas mám pocit, že mi právě ten dech dochází.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
