Článek
Vzala jsem si čtyřicetiletého chlapa, když mi bylo devatenáct. Začali jsme spolu chodit, když mi bylo sedmnáct. Ano, bylo to nechutné, když se na to podívám zpětně, ale tak se to prostě stalo. Jediný důvod, proč si mě vzal, byl ten, že jsem byla mladá a hezká. A jediný důvod, proč jsem si vzala já jeho, byly jeho peníze. Vím, že mám i jiné kvality, ale on si mě vzal, protože jsem byla kus. Vím to. Všichni to vědí. Není to skvělý pocit, ale dokážu s tím žít. Jsme manželé dvacet let. Máme čtyři děti. Takže jsme stabilní a za tu dobu máme spoustu společného. A ano, milujeme se. Ale kdybych se mohla vrátit a dát si facku, udělala bych to. Hned.
Co vám nikdo neřekne – nebo se vám to snaží říct, ale vy neposloucháte, protože jste pitomá puberťačka – je, že když se takhle vdáte, budete mu, sakra, dlužit. Za všechno. Každý zatracený den. Nejen v ložnici, i když tam taky, ale ve všech ostatních záležitostech vašeho života. Věci, o kterých by vás nikdy nenapadlo, že by vám do nich někdo jiný mohl chtít mluvit nebo o nich za vás rozhodovat. A nedlužíte mu jen za ty peníze. Je to mnohem tíživější. On to nikdy neřekne nahlas, nikdy vám to nevyčte přímo. Ale vy budete vědět. Ten pocit, že jste si ho „koupila“ jeho penězi, a on si „koupil“ vás. Je to fundamentálně nerovný vztah. A on si čas od času, v těch nejméně očekávaných chvílích, nárokuje tu svou „vyšší hodnost“, dá vám najevo, kdo je tady pánem, a vám se z toho udělá zle, jako byste padala do nějaké bezedné díry.
Není to tak, že bych svůj život nenáviděla, nebo tak něco. Přijímám, že jak jsem si ustlala, tak si musím lehnout. Ale nikomu jinému bych to nedoporučila. Moje nejstarší dcera je teď o dva roky mladší, než jsem byla já, když jsem potkala svého manžela, a nedokážu si ani představit, že by udělala něco podobného. Jen ta myšlenka mě děsí.
Chodíme na drahé večeře do restaurací, které bych si sama nikdy nemohla dovolit, jezdíme na luxusní dovolené k moři i na lyže do Alp. Bydlíme v obrovském domě se zahradou, který on nechal postavit podle mých tehdejších pubertálních snů. Děti chodí na soukromé školy. Mám všechno, co jsem si tehdy myslela, že chci. Ale ta cena… ta cena je někdy příliš vysoká. Ten pocit, že každý váš názor, každé vaše přání, je vlastně závislé na jeho velkorysosti, na jeho momentální náladě. Že i když se usmívá a říká „samozřejmě, miláčku“, tak v pozadí je vždycky ten nevyřčený dodatek „protože si to můžu dovolit a protože ty jsi moje“.
Možná si říkáte, že přeháním, že si stěžuju s plným břichem. A možná máte pravdu. Ale ten pocit nesvobody, ten pocit, že jste někomu zavázaná ne za lásku, ale za životní standard, ten je k nevydržení. Takže pokud jste mladá a někdo starší a bohatý vám nabízí „zlatou klec“, dobře si to rozmyslete. Protože ty mříže, i když jsou ze zlata, jsou pořád mříže.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
