Článek
Seděla jsem u stolu plného cizinců, v bytě Holanďana, kterého jsem znala jen chvíli. Byla tam Brazilka, se kterou jsem se už dřív potkala, dva Italové a tři Američané. Chtěla jsem se s každým seznámit, popovídat si o jejich životech a zkušenostech. Jenže pokaždé, když se do hovoru zapojili Američané, téma se stočilo k jejich domovině a už tam zůstalo.
Vzpomínám si na moment, kdy jsme my ostatní jen tiše seděli a poslouchali, jak si dva z nich, aniž by seděli vedle sebe, povídali o nějakých specifických záležitostech z jejich států. Bylo to, jako bychom tam ani nebyli. Několikrát jsem se zvedla, abych pomohla hostiteli v kuchyni. Byla to aspoň příležitost prohodit pár slov s někým jiným. Venku jsem si zase dala příjemný pokec s jedním z hostů, co kouřil.
Když jsem se vrátila ke stolu, čekala jsem na vhodnou chvíli, abych něco řekla. Jeden z Američanů zrovna vyprávěl, jak v některých státech dostanete pokutu, když srazíte autem jelena. V tu chvíli jsem to už nevydržela a řekla:
„Promiňte, ale začíná mě to trochu frustrovat. Mluvíme tu hodně o Americe, ale je tu spousta hostů, o kterých nic moc nevím, a ráda bych je lépe poznala. Navrhuji, abychom se teď spíš zajímali jeden o druhého tady a teď, a o Americe třeba méně.“
Viděla jsem, že většina lidí reagovala pozitivně. Američané se omluvili, ale ti dva, které jsem ten večer potkala poprvé, zmlkli a po zbytek večera odpovídali jen krátce, když se jich někdo na něco zeptal.
Druhý den mi kamarádka řekla, že ti dva Američané se cítili uraženě. Prý měli pocit, že jsem si na ně zasedla, zatímco ostatní mohli dál mluvit o svých zemích. Teď si nejsem jistá, jestli jsem se zachovala správně. Měla jsem to nechat být? Nebo jsem měla právo vyjádřit svou frustraci? Co myslíte vy?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz
