Článek
Chtěla jsem věřit, že se za ty roky změnili, že je nemoc obměkčila a že konečně litují toho, co mi provedli. Proto jsem souhlasila se schůzkou, ale pod podmínkou, že přijdu sama. Chtěla jsem si je nejdřív otestovat, vidět, jestli jsou schopni skutečné lítosti.
Bohužel, nezměnilo se vůbec nic. Přišli na schůzku s dárky pro Aničku, moji dceru, a byli očividně zklamaní, když jsem dorazila bez ní. Ani se to nesnažili skrývat. Celý náš rozhovor byl jedno velké fiasko. Každá jejich „omluva“ začínala slovy „omlouváme se, jestli ses cítila…“. Odmítali převzít jakoukoliv zodpovědnost. Když přišla řeč na ty neustálé návštěvy ze sociálky, které na mě posílali, tvrdili, že to dělali pro dobro Aničky. Prý jsem byla příliš mladá a nezodpovědná a je jen dílem štěstí, že z dcery vyrostla tak skvělá holka.
To byla poslední kapka. Položila jsem na stůl peníze za kafe, zvedla se a řekla jim: „Nic se nezměnilo. Jste pořád ti samí bezcitní lidé, kteří mě před lety vyhodili a pět let mi dělali ze života peklo. Aničku nikdy neuvidíte. Je šťastná a má milující prarodiče.“
Začali panikařit, křičeli, že jim nemůžu bránit ve styku s vnučkou. Odpověděla jsem jen, že jak si kdo ustele, tak si i lehne. Odešla jsem a od té doby jsem s nimi nemluvila. Dopisy a maily od nich rovnou házím do koše. Jednou Aničce vysvětlím, co se stalo, a až bude starší, dám jí možnost se s nimi setkat, pokud bude chtít. Ale teď se jejich lžemi a manipulací odmítám zabývat. Moje dcera si zaslouží vyrůstat v klidu, bez stresu, který jí vlastní prarodiče způsobovali tak dlouho, že kvůli tomu musela začít chodit na terapii.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
