Článek
Konečně jsem našel holku, se kterou chci strávit zbytek života. Můžu použít jakékoliv klišé a všechno bude pravda. Když jsem potkal Anetu (26), můj svět dostal barvy. Zná mě líp, než se znám já sám, a poprvé v životě mám pocit, že jsem kompletní. Chodíme spolu dva roky a teď se k sobě budeme stěhovat. Jenže je tu jeden obrovský problém – ještě se nikdy nepotkala s mými rodiči (oba kolem 60). A mně je už trapné, jak moc to odkládám.
Dělám to, protože vím, že ji nebudou mít rádi. Moji rodiče mají totiž neuvěřitelně zastaralé představy o tom, jaká by žena měla být. A jednou z hlavních podmínek je, že musí být štíhlá. Moje Aneta má poruchu příjmu potravy, měří 160 cm a váží kolem 90 kilo.
Pro mé rodiče je žena s nadváhou automaticky líná, bez sebekontroly, sobecká (protože „je jí jedno, jestli se chlapovi líbí“), pravděpodobně neplodná a celkově tak nějak podřadná. Mohl bych pokračovat do nekonečna. Je mi z těch jejich řečí na zvracení.
A teď realita: Aneta celý život dělala vrcholově atletiku. Vystudovala s červeným diplomem na Karlovce a ve své práci je nejmladší člověk na své pozici v historii firmy. Je neuvěřitelná. Je tak zvyklá ve všem uspět a být nejlepší, že její váha je pro ni obrovsky citlivé téma. Stydí se za to a je to pro ni obrovský zdroj bolesti.
Netuším, jak mám reagovat, až se sejdou a naši prohodí nějakou jedovatou poznámku. Už to udělali přítelkyni mého bratra, takže vím, že se nebudou ostýchat. Nechci, aby na ni byli prostě jen hnusní a pasivně agresivní. Anetě jsem samozřejmě řekl, že naši jsou trochu z jiné doby a že jejich názor na ni absolutně nic nezmění na tom, co si o ní myslím já. Jenže ona si strašně přeje, aby ji měli rádi, když spolu teď budeme bydlet.
Obvykle spolu všechno řešíme na rovinu, ale její porucha příjmu potravy pramení z velmi traumatického období v jejím životě, takže o tom musím mluvit extrémně opatrně. Nevím, jak jí mám v podstatě říct: „Hele, lásko, moji rodiče jsou v některých ohledech morálně úplně v háji,“ aniž bych tím zničil jakoukoliv šanci na to, že by spolu mohli mít alespoň neutrální vztah.
Leze mi to na mozek. Mám jim předem zavolat a říct jim, že jestli se hodlají chovat jako hulváti, tak se s ní nikdy nesetkají? Nebo mám říct Anetě, že jestli se něco stane, má moje plné požehnání jim říct, ať jdou do háje, a prostě odejít? Nebo existuje nějaké jiné řešení? Šílím z toho. Ona je pro mě dokonalá desítka, miluju ji přesně takovou, jaká je. Jak mám tuhle situaci, proboha, zvládnout?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
