Článek
Říkali o mně, že jsem byl paličaté dítě. Že jsem měl svou hlavu. Dnes už vím, že jsem byl prostě jen normální kluk. Ale v naší rodině se normálnost nenosila. Nosila se poslušnost.
Začalo to, když mi byly asi čtyři roky. Máma mi začala vyprávět příběh. Že nejsem jejich, že mě našla na lavičce v parku, a že jestli budu zlobit, tak mě tam zase vrátí. Byla to její oblíbená pohrůžka. O pár dní později ji proměnila ve skutečnost.
Pamatuju si, jak nás večer s mým starším bratrem naložili do naší staré Škody 120. Jeli jsme do městského parku, který už byl tou dobou tmavý a liduprázdný. Zastavili na štěrkovém parkovišti. Táta mě vytáhl z auta za ruku, odvedl mě na hromadu písku a štěrku u kraje parkoviště a tam mě nechal stát.
„Byl jsi zlý a neposlouchal jsi,“ řekla máma z okénka. „Budeš už hodnější?“ Musel jsem říct ne. Nevím proč. Byla to dětská tvrdohlavost. Ta, která je normální. Ta, za kterou se netrestá opuštěním.
Dveře auta se zaklaply. Motor naskočil. A oni odjeli.
Ten pocit si pamatuju dodnes. Ten absolutní, zvířecí děs. Tma, ticho a jen vzdalující se červená světla jejich auta. Začal jsem křičet. Z plných plic. A běžel jsem za nimi.
Zastavili asi o dvacet metrů dál. Táta stáhl okénko. „Tak co? Budeš už poslouchat?“ A já jsem, s pláčem a lapáním po dechu, přikývl, že ano. Lekce byla u konce. Výcvik byl úspěšný.
Následujících šest let jsem žil v neustálém strachu. Ta hrozba visela ve vzduchu při každém mém „odmlouvání“. A co hůř, můj starší bratr toho začal zneužívat. „Jestli za mě neuklidíš, řeknu mámě, že jsi zlý a že tě má vrátit do parku.“ A máma o tom věděla. Schvalovala to. Užívala si, jak nás rozeštvává proti sobě.
Dnes je mi jednačtyřicet. Máma je po smrti. S tátou, který bydlí pět minut ode mě, jsem od roku 2009 nemluvil. Se svými sourozenci taky ne. Každý jsme si odnesli svá vlastní poškození. Jsme rozbitá rodina. Zničená.
Mám syna, který je stejně tvrdohlavý jako jsem byl já. Občas mě dokáže vytočit do běla. Ale pak se na něj podívám a vidím jen malého kluka, který zkouší hranice. A já ho obejmu. Protože to je to, co rodiče dělají. Učí. Vysvětlují. Ale nikdy, nikdy neopouštějí.
Nechápu, jak to mohli udělat. Nechápu tu krutost. A asi to nikdy nepochopím. Jen vím, že ten křik toho malého kluka, co běží za mizejícími světly auta, v sobě slyším dodnes.
Závěrečná výzva
Zažili jste v dětství něco, co je pro vás dnes jako pro rodiče naprosto nepředstavitelné? Pokud se chcete podělit o svůj příběh o tom, jak se vyrovnáváte s minulostí a snažíte se prolomit generační traumata, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největším vítězstvím prostě jen to, že se historie neopakuje.
