Článek
Je úterý, 22. července, skoro šest večer. Sedím v autě se zhasnutým motorem a poslouchám, jak cvaká chladnoucí motor. Právě jsem dotelefonoval s mámou. Deset minut jejího monologu o tom, že jí zdražili rohlíky v místních potravinách, že sousedka Nováková má nové muškáty a že ji bolí v kříži. Během těch deseti minut nepadla jediná otázka na mě. Ani jedna.
Nezajímalo ji, jaký jsem měl den v práci. Nezeptala se na svou vnučku ani na vnuka. Bylo jí úplně jedno, jestli jsem zdravý, nebo umírám. Mohl jsem jí říct, že jsem vyhrál sportku, a ona by odpověděla: „To je fajn. A představ si, ty muškáty má červený…“
A já tam tak sedím a necítím vztek. Ten už dávno vyprchal. Cítím jen únavu. Hlubokou, existenciální únavu, která se mi usadila v kostech. Je mi skoro padesát. Měl bych řešit hypotéku, pubertu dětí a plánovat dovolenou. A já místo toho zase řeším tohle. Zase se mě to dotklo. Zase si připadám jako vzduch.
S povzdechem otevřu na mobilu sociální sítě. Dvacetiletý kluk, co u mě v práci začal po škole, tam píše o tom, jak je důležité nastavit si hranice s toxickými rodiči a jak mu v tom pomáhá terapie. Čtu to a mám smíšené pocity. Jsem za něj upřímně rád. Je skvělé, že jeho generace má tyhle nástroje a tenhle jazyk. Že nemusí tápat ve tmě tak dlouho jako já. Ale zároveň cítím bodnutí závisti. Tak ostré a hořké, až se za něj stydím.
Vybaví se mi, jak mi bylo osmnáct a s nadšením jsem mámě volal, že mě vzali na architekturu na ČVUT. Byla to největší věc v mém dosavadním životě. A její odpověď? „To je fajn, Romane. Hele, a nezapomeň, až přijedeš v pátek, posekat tu zahradu, už je to strašně přerostlý.“ Moje životní vítězství se smrsklo na položku v seznamu úkolů.
Tohle všechno formovalo muže, kterým jsem dnes. Muže, který musí vědomě a s obrovským úsilím bojovat proti svým továrním nastavením. Když za mnou přijde moje patnáctiletá dcera, že má problém s kamarádkou, moje první, instinktivní reakce je tu její emoci zlehčit. Musím se kousnout do jazyka a přinutit se být tím tátou, kterého jsem já nikdy neměl. Tím, který naslouchá. Který se zeptá. Kterého to doopravdy zajímá.
A je to strašně vyčerpávající. Je to jako plavat proti proudu řeky, která vás neustále táhne zpátky do té známé, chladné samoty.
Konečně vypnu mobil a otevřu dveře od auta. Doma na mě čeká večeře, děti, manželka. Život, který jsem si vybudoval navzdory všemu. Nadechnu se. Jdu dovnitř. Zítra budu zase bojovat. Ale dneska, dneska jsem prostě jen unavený z toho, že tenhle boj ve skutečnosti nikdy nekončí.
Je vám přes čtyřicet a máte pocit, že se stále potýkáte se stíny minulosti? Nejste v tom sami. Někdy je nejtěžší boj ten, který vedeme nejdéle. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíte, že i v našem věku může sdílení přinést úlevu.
