Článek
Vždycky jsem byl ten typ člověka, co chodí všude dřív. Nesnáším stres z pozdních příchodů. Můj ranní rituál byl svatý: vyjet o hodinu dříve na půlhodinovou cestu po dálnici, zastavit se v oblíbené kavárně pro velké latté a pak si v klidu v autě, za poslechu hudby, vychutnat kávu a psychicky se připravit na pracovní den. Díky tomu jsem byl v práci obvykle o dvacet až třicet minut dříve, připravený a plný energie. Byl jsem považován za spolehlivého. Až do jednoho osudného dne.
Na dálnici D1 se stala velká nehoda a doprava naprosto zkolabovala. Stál jsem v koloně a bezmocně sledoval, jak minuty na palubní desce ubíhají. Nakonec jsem do práce dorazil s kelímkem už studené kávy v ruce o šest minut později. Šest minut.
Sotva jsem vešel do naší open space kanceláře, připraven se omluvit, můj vedoucí, pan Kopecký, vstal od svého stolu a teatrálně tleskl. „Dámy a pánové, malá přestávka!“ zavolal na celou kancelář. „Podívejme se na pana Pavla, který nám přišel ukázat, že jeho ranní kafíčko je důležitější než naše firemní cíle!“
Všichni ztichli a dívali se na mě. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem kávu koupil hodinu před začátkem pracovní doby a že za zácpu na dálnici nemůžu. Ale on mě nenechal ani domluvit. „To jsou jen výmluvy, Pavle. Vidím, co držíte v ruce,“ řekl a s velkým divadlem mi před všemi vytiskl a podal k podpisu písemnou výtku za pozdní příchod. Byl jsem ponížený a naštvaný.
V naší firmě platilo pravidlo, že zpoždění do pěti minut se toleruje. Ale cokoli nad pět minut mohlo znamenat písemnou výtku. Bylo jedno, jestli to bylo pět minut a třicet vteřin, nebo dvě hodiny. Trest byl stejný. Vedoucí však měli možnost použít vlastní úsudek. Pan Kopecký se ale rozhodl mě potrestat a ponížit.
Ten večer jsem doma nemohl spát. Četl jsem znovu a znovu firemní pravidla a pak se mi v hlavě zrodil plán. Když už mám dostat výtku, tak ať to stojí za to.
Asi o pár týdnů později se na dálnici stala další nehoda. Bylo jasné, že budu mít zpoždění asi patnáct minut. Místo abych se stresoval, sjel jsem na nejbližším exitu a našel motorest s restaurací.
Objednal jsem si královskou snídani: míchaná vajíčka se slaninou, párky, fazole, kávu a čerstvý pomerančový džus. V naprostém klidu jsem tam seděl dvě hodiny, četl si zprávy na telefonu a vychutnával si každé sousto. Žádný stres. Žádná panika.
Do práce jsem dorazil s dvouapůlhodinovým zpožděním. Pan Kopecký už na mě čekal, tvář rudou vzteky. „Zase jdete pozdě! A tentokrát o dvě a půl hodiny! Co na to řeknete teď?!“ křičel.
S klidným úsměvem jsem odpověděl: „Bohužel byla na dálnici zase nehoda, pane vedoucí. Ale abych byl upřímný, tentokrát jsem si to čekání docela užil. Ta míchaná vajíčka na motorestu byla vynikající. Děkuji za optání.“ Pak jsem dodal: „Předpokládám, že mi chystáte tu stejnou písemnou výtku jako minule?“
Zůstal na mě zírat, neschopen slova. Pochopil, že se chytil do své vlastní pasti a že jsem ho přehrál jeho vlastními pravidly. Jen něco zabručel a odkráčel do své kanceláře.
Od té doby to dělám takhle. Devadesát devět procent času jsem v práci stále dřív. Ale v tom jednom procentu případů, kdy vím, že se o pár minut zpozdím, už se nestresuji. Zastavím se, dám si královskou snídani a proměním nespravedlivý trest v příjemný začátek dne. A pan Kopecký? Ten už mě za pozdní příchody nekomentuje. Jen mě pozoruje a v očích má výraz naprosté bezmoci. A to je vítězství, které chutná ještě lépe než ta vajíčka se slaninou.
