Článek
Pracovala jsem v jednom malém obchodě s dárkovým zbožím, kde byla naše manažerka, paní Králová, přímo posedlá „dodržováním harmonogramu“. Nebyl to jen plán, byla to její modla. Každé ráno nám předala vytištěný rozpis práce rozdělený po hodinách. Její oblíbená věta byla: „Efektivita pramení z disciplíny, ne z chaosu.“
Jednoho rušného sobotního odpoledne jsem měla v rozpisu na 14:00 až 15:00 úkol: „Doplnit a srovnat sekci vonných svíček.“ Byla jsem efektivní a za dvacet minut jsem měla hotovo. Sekce byla dokonalá, svíčky srovnané podle barev, vše nablýskané. Měla jsem před sebou ještě čtyřicet minut „péče o sekci C“.
V tu chvíli jsem si všimla své kolegyně Jitky v zadní části obchodu. Přišel nečekaný závoz zboží a ona se doslova topila v krabicích. Byla nová, očividně ve stresu, a na tváři měla výraz naprosté paniky. Viděla jsem tu beznaděj v jejích očích a nemohla jsem tam jen tak stát. Šla jsem k ní a řekla: „Pomůžu ti s tím.“
Jakmile jsem ale zvedla první krabici, ozval se za mnou ostrý hlas paní Králové. „Moniko! Co si myslíte, že děláte?!“ Její hlas prořízl hluk obchodu. „Už mám hotovo, paní vedoucí,“ odpověděla jsem klidně. „Jen pomáhám Jitce, přišel nečekaný závoz a…“ „To mě nezajímá!“ přerušila mě. „Váš harmonogram říká ‚péče o sekci C‘. Nerozuměla jste pokynům? Vraťte se na své místo a držte se plánu. Přesně.“ Pak se otočila na upocenou Jitku. „A vy, Jitko, pracujte rychleji. Ten harmonogram není pro legraci.“
S poraženým pohledem jsem se vrátila do své sekce. Podívala jsem se na Jitku, která vypadala, že se každou chvíli rozpláče, a pak na paní Královou, která nás spokojeně pozorovala ze své kanceláře. A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Dobře. Chce, abych se držela plánu? Tak se ho budu držet. Do puntíku.
Následující dvě hodiny jsem stála ve své sekci. Srovnala jsem už tak dokonalé svíčky. Oprášila jsem bezprašné police. A pak jsem jen stála a dívala se.
Přišla ke mně starší paní. „Slečno, prosím vás, nevíte, kde najdu dárkové balicí papíry?“ S nejmilejším úsměvem jsem odpověděla: „To je bohužel v sekci A. Já mám na starosti sekci C. Zeptejte se prosím mé kolegyně,“ a ukázala jsem na druhou stranu obchodu, kde Jitka stále bojovala s krabicemi. Paní se na mě nechápavě podívala a odešla.
O chvíli později mě jiná zákaznice požádala, jestli bych jí nepodala svíčku z horní police. V hlavě mi zněla slova paní Králové. Rozhlédla jsem se. Vedoucí mě sledovala ze své prosklené kanceláře. S lítostí jsem paní odpověděla: „Technicky vzato teď nemám v harmonogramu ‚pomoc zákazníkům‘. Musíte počkat na kolegyni. Omlouvám se.“ Její výraz byl k nezaplacení.
Fronta u pokladny se prodlužovala, v uličkách se hromadily krabice, ale já jsem jen stála a s úsměvem dohlížela na svou sekci C.
Na konci směny ke mně paní Králová přišla, tvář staženou vzteky. „Celé dvě hodiny jste tu jen stála a nic nedělala! Několik zákazníků si stěžovalo! Co to má znamenat?“
Nadechla jsem se a s klidem, který ji musel dráždit ze všeho nejvíc, jsem odpověděla: „Ale paní vedoucí, mýlíte se. Dělala jsem přesně to, co jsem měla v harmonogramu. A ten zněl: ‚15:00-17:00: Dohled nad sekcí C‘. A já jsem na ni dohlížela. Velmi pečlivě. Přesně, jak jste chtěla.“
Zůstala na mě zírat, neschopná slova. Byla naprosto poražena svou vlastní, absurdní logikou. Bez dalšího slova se otočila a odešla.
Druhý týden byl na nástěnce nový harmonogram. A na jeho konci byla tučně napsaná nová položka: „Vzájemná výpomoc dle potřeby.“ Někdy je nejlepší způsob, jak bojovat s hloupým pravidlem, prostě ho do puntíku dodržovat.
