Článek
Pracovala jsem na recepci v jedné malé pojišťovací kanceláři. Pravidlo bylo jasné a já jsem ho respektovala: žádné jídlo ani pití na recepčním pultu, aby to vypadalo profesionálně. To dává smysl. Jenže pak přišlo léto a s ním vlna veder, jakou nikdo nepamatoval. Naše stará budova neměla klimatizaci a z kanceláře se stala výheň. Abych ten den vůbec přežila, přinesla jsem si lahev s vodou a diskrétně ji schovala za monitor.
Jednoho dne si jí ale všimla moje vedoucí, paní Procházková, když zrovna vyšla ze své klimatizované kanceláře. Zastavila se u mého stolu a s přísným výrazem ukázala na lahev. „Karolíno, co je tohle? Víte moc dobře, že na recepci platí zákaz jídla a pití.“ „Ano, paní vedoucí,“ odpověděla jsem slušně, „ale je hrozné vedro a nemáme klimatizaci. Je to jen čistá voda.“ Podívala se na mě, jako bych se vymlouvala na tu nejabsurdnější věc. „Pravidla jsou pravidla,“ odsekla. „Absolutně žádné nápoje na stole. Nezáleží na tom, jestli je horko. Bez výjimek.“
Dobře. Pravidla jsou pravidla. Uvidíme.
Druhý den jsem přišla do práce bez lahve s vodou. Bylo ještě větší horko než den předtím. Už kolem poledne jsem cítila, jak se mi suší v ústech. Snažila jsem se usmívat na klienty, zvedat telefony, ale hlava se mi začínala točit. Kolem druhé odpoledne už jsem se sotva soustředila. Bylo mi na omdlení a věděla jsem, že se musím jít napít.
S omluvným úsměvem jsem klientovi, který právě přišel, řekla: „Omluvte mě na okamžik,“ na pult jsem položila cedulku „Hned jsem zpět“ a na vratkých nohou jsem odešla do kuchyňky na druhém konci chodby.
Nalila jsem si velkou sklenici vody a pomalu, s obrovskou úlevou, jsem ji pila. Pak ještě jednu. V tu chvíli se ale dveře do kuchyňky rozletěly a v nich stála paní Procházková s tváří rudou vzteky.
„Karolíno! Co tady děláte?!“ vyjela na mě. „Na recepci zvoní telefony jako o život a právě přišel důležitý klient a nikdo tam není!“
V klidu jsem položila sklenici, napřímila se a s naprosto neutrálním výrazem jsem odpověděla: „Šla jsem se napít, paní vedoucí. Včera jste mi připomněla, že na recepci nesmí být žádné nápoje. A já jsem se opravdu nutně potřebovala napít, tak jsem musela odejít od stolu. Řídila jsem se pravidly.“
V její tváři se na vteřinu objevil výraz naprostého zmatku. Bylo vidět, jak jí v hlavě šrotuje. Jak si uvědomila absurditu svého vlastního nařízení. Její vztek se proměnil v porážku. Zhluboka si povzdechla. „Dobře… tak… používejte selský rozum, Karolíno. Lahev s vodou na stole je samozřejmě v pořádku.“
Bez dalšího slova se otočila a odešla. Já jsem se v klidu dopila a vrátila se na své místo. A moje lahev s vodou tam od té doby stála hrdě vedle monitoru po zbytek léta. Někdy je nejlepší způsob, jak bojovat s hloupým pravidlem, prostě ho do puntíku dodržovat.
