Článek
Neumím si ani představit, že tohle píšu, že to dávám takhle na papír, ale musím. Možná si budete myslet, že jsem zrůda, a možná si to i zasloužím. Jen bych chtěla, abyste se zkusili vcítit do naší situace. Co byste dělali vy, kdybyste byli na našem místě? Ne co by se „mělo“ dělat podle nějakých příruček. Ale co byste udělali doopravdy?
Můj táta byl agresivní hovado. Bil nás, řval na nás, neustále nám opakoval, jak jsme k ničemu, jak jsme neschopné. Máma to dlouho snášela, ale pak už toho měla dost a řekla mu, že buď vyhledá psychologickou pomoc, nebo od něj odejde. Šel tedy k doktorovi a ten mu předepsal nějaká antipsychotika. A stal se zázrak! Když je začal brát, byl jako vyměněný. Žádné bití, žádný křik… byl to ráj na zemi. Najednou jsme měli doma tátu, který se usmíval, povídal si s námi, dokonce nám pomáhal s úkoly. Bylo to neuvěřitelné.
Jenže pak, po nějaké době, se zase změnil. Zase byl zlý, protivný, zase začaly facky a nadávky. Ptaly jsme se mámy, co se děje, a ona nám řekla, že přestal brát ty léky, protože se mu nelíbily vedlejší účinky, ať už to znamenalo cokoliv. Cítily jsme se ztracené, jako by nám někdo vzal tu nejkrásnější hračku. Až jednoho dne máma… možná omylem, možná schválně, kdo ví… nechala jeho krabičku s léky ležet na kuchyňské lince. Podívaly jsme se se sestrou Evou na sebe a nemusely jsme si říct ani slovo.
Eva vzala lžičku, já jsem opatrně vyloupla jednu tu bílou pilulku, položila ji mezi dvě lžičky a rozdrtila na prášek. A ten prášek jsme mu nasypaly do pomerančového džusu, který si každé ráno dával k snídani. Jaký krásný den jsme ten den měly! Táta byl zase milý, klidný, skoro jako tenkrát.
Dělaly jsme to každý den. Každé ráno stejný rituál. A užívaly jsme si ten náš dočasný šťastný domov, ten měsíc klidu a pohody. Byl to ten nejlepší měsíc našeho dětství. Věděly jsme, že to není správné, že je to nebezpečné, ale ta touha po normálním životě, po tátovi, který nás nebude týrat, byla silnější. Pak léky v krabičce došly. A ráj skončil.
Dnes jsem dospělá a na tenhle měsíc vzpomínám se směsicí pocitů. Vím, že to, co jsme dělaly, bylo špatné a nebezpečné. Ale nelituju toho. Nelituju ani jedné vteřiny toho klidu, který jsme si tím na chvíli koupily. Byla jsem jen dítě, zoufalé dítě v zoufalé situaci, které toužilo po lásce a bezpečí. A tohle byla jediná cesta, kterou jsme tehdy viděly. Samozřejmě bych nikomu nedoporučovala, aby něco takového dělal. Ale někdy vás život zažene do kouta, kde už nevidíte jiné východisko.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
