Článek
Ani nemůžu uvěřit, že to teď opravdu píšu, najednou je to tak skutečné. A než to řeknete, já vím, já vím. Jsem asi jeden z nejhorších lidí na téhle planetě, když dokážu cítit něco takového. Ale už to nemůžu dusit v sobě.
Je to asi rok, co se to stalo. Moje starší sestra Eva, které bylo tehdy sedmadvacet, vdova po bráchově kamarádovi, co se zabil na motorce, máma dvou úžasných kluků, Tomáška a Honzíka, se prostě rozhodla. Navzdory všem varováním, prosbám, všemu, se ožrala jako doga a napálila to s autem do skalního masivu za naším městem. Vrtulník ji transportoval na ARO, týdny byla v kómatu a probudila se… no, jako troska. Jako tělo bez duše, ve vegetativním stavu. Během posledního roku začala dělat pomalé, malinké pokroky. Ale je to peklo.
Kvůli téhle její „nehodě“ jsem já musela dát výpověď v práci, kde mě to bavilo, opustit kamarády, sbalit si svých pár švestek a přestěhovat se přes půl republiky zpátky k našim. Abych pomáhala starat se o ni a vychovávat její kluky. Miluju je, jsou to moje zlatíčka, ale nikdy jsem nechtěla mít děti, zvlášť ne takhle, takhle vnuceně. Můj život se otočil o sto osmdesát stupňů a já se v tom topím.
Eva má teď mysl jako malé dítě. Hádá se o úplné hlouposti, jako jestli si vezme červené nebo modré ponožky. Neumí si uvařit, brečí kvůli všemu, nedokáže si přečíst ani pohádku, má výpadky paměti, je částečně ochrnutá na pravou stranu těla, trpí afázií, takže má problém s mluvením i porozuměním… a k tomu seznam dalších problémů, se kterými se jako její pečovatelka potýkám den co den. A ona? Ona mi s úsměvem říká, jak je šťastná, že je naživu po tak ošklivé autonehodě. Chce se mi křičet, že bych si přála, aby umřela. Její kluci jsou z toho úplně na dně, nedávno přišli o tátu a teď mají mámu, která je troska. Naši rodiče utrácejí všechny svoje úspory na důchod za její léčbu a rehabilitace. Vidím, jak jim ten stres ubírá roky života, jak stárnou před očima.
Nechovám se k ní jinak, to ne. Pořád jí vyprávím příběhy, směju se s ní, dělám, co můžu, aby se cítila dobře. Ale nenávidím ten pocit, který mám, když se na ni podívám. Myslela jsi vůbec na svoje kluky, když jsi sedala do toho auta ožralá jako prase? Ona se usmívá a je naprosto nevědomá té bolesti, kterou způsobila celé naší rodině. Tak to je asi ono. To je moje zpověď. Cítím hlubokou, temnou nenávist a zášť k někomu, koho zároveň miluju. A nikdy jí to nedám najevo. Nikdy. Budu se dál usmívat, starat se o ni, o kluky, o naše rodiče. Ale uvnitř budu křičet.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
