Článek
Nenávidím ji za to? Možná ano, a strašně se za to stydím.
Pamatuju si to jako dneska. Můj pokojíček, plný plyšáků a obrázků, se najednou stal pokojem pro ni. Mě přestěhovali do vlhkého sklepa, prý aby byla blíž rodičům. Bylo mi sedm a nechápala jsem to. Nechápala jsem ani to, proč moje nové pastelky skončily zlomené na kousíčky a oblíbená panenka měla vytrhané vlasy. „Ona za to nemůže,“ slyšela jsem pořád dokola. A tak jsem mlčela.
Léta plynula a nic se nezměnilo. Všechno se točilo kolem Kláry. Je o šest let mladší, má těžkou formu autismu, nemluví, je agresivní a vyžaduje neustálou péči. Nikdy jsem nemohla pozvat kamarádky, protože „co kdyby něco potřebovala?“. Když jsem se konečně urvala na premiéru nového Spidermana a v kině si vypla mobil, doma mě čekalo peklo. „Jak sis to mohla dovolit? Co kdybychom tě nutně potřebovali?“ křičeli. Měla jsem pocit, že jsem tu jenom proto, abych jim v případě nouze nahradila pečovatelku.
Vždycky, když se mi v životě něco povedlo, to zastínila Klára. Když jsem vyhrála školní recitační soutěž, táta s mámou nepřišli. Prý se o Kláru neměl kdo postarat. Když jsem dostala od školy nový notebook a Klára ho rozbila kladivem, ještě jsem byla já ta, co si měla dávat větší pozor.
A pak přišel tenhle týden. Mluvili jsme s tátou o vysoké škole. Nadšeně jsem vyprávěla o svých plánech a on se jen tak mimochodem zeptal, jestli si nevyberu nějaký dobře placený obor, abych se o Kláru mohla postarat, až oni nebudou. Něco ve mně prasklo. Všechna ta léta frustrace, zlosti a bezmoci se najednou vyvalila ven. Brečela jsem a křičela, že už toho mám dost, že se pořád všechno točí jenom kolem ní, že nejsem nic jiného než otrok a že mám být její doživotní pečovatelkou.
Zavřela jsem se ve svém pokoji a oni za mnou ani nepřišli. Jsem ta špatná já? Mám nenávidět svou nemocnou sestru?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz
