Článek
Můj manžel David má 30, já 28. Máme devítiletého syna Matěje a čtyřletá trojčata, samé holčičky. Nedávno jsme se s tchyní Dagmar pohádali, protože jsme se zmínili, že uvažujeme o dalším dítěti. Okamžitě to oznámila dětem jako hotovou věc a pak začala tvrdit, že mám určitě problémy s plodností. Po tom, co jsem spontánně počala trojčata! Nakonec se za všechno omluvila, tvrdila, že to bylo sobecké a že si neuvědomila, jak moc mě to raní. Uvěřila jsem jí.
Krátce nato zemřel při autonehodě Davidův blízký kamarád. Museli jsme odjet na druhý konec republiky na pohřeb a pomoct jeho ženě. Kvůli nečekanosti celé situace jsme museli nechat děti u Dagmar. Zpočátku to nevypadal jako špatný nápad. První týden tam měl být i švagr s rodinou a po nich měla přijet Davidova teta Helena, úžasná žena, která nám neskutečně pomohla, když se holky narodily.
Dáme dětem pusu, řekneme jim, že je milujeme, a odjedeme. Prvních pár dní je všechno skvělé. Dagmar posílá fotky, děti si hrají s bratranci a sestřenicemi, všechno v pořádku. Jenže švagr s rodinou odjel o pět dní dříve. To znamená, že Dagmar zůstala s našimi čtyřmi dětmi pět dní sama.
Týden od ní neslyším nic víc než obvyklé „děti se mají fajn“. Vzhledem k ponuré náladě na pohřbu mi i tohle stačilo k uklidnění a víc jsem to neřešila. Tři dny před naším návratem mi volá teta Helena. Je naprosto rozzuřená, sotva mluví. Říká mi, ať jí okamžitě zavolám na Skype.
Když se spojíme, vidím ji v autě, zastavila na odpočívadle u dálnice. A vzadu vidím naše děti. Uplakané, s červenými tvářemi. Jedna z dcer má pod očima vyrážku, jak moc si je třela. Ten pohled mi zlomil srdce. A to, co mi Helena řekla, mi ho rozdrtilo na prach.
Poté, co švagr odjel, se Dagmar rozhodla říct našim dětem, že jsme zemřeli. Nešla do detailů. Jen jim oznámila, že u ní zůstanou navždy, protože maminka a tatínek se už nikdy nevrátí. Když přijela teta Helena, děti byly stále rozrušené. Dagmar jí lhala, že se jim jen stýská. Heleně to ale nedalo a po pár dnech z nich dostala tu hrůznou pravdu. Okamžitě je sebrala, naložila do auta a utekla s nimi z toho domu hrůzy.
Řekla jsem to Davidovi a dala mu ultimátum. Buď jeho matku navždy odřízneme ze svých životů, nebo se rozvedeme. Bez váhání souhlasil. Od té doby, co jsme se vrátili, se od nás Matěj nehnul ani na krok. Pod tím spalujícím vztekem cítím, jak mi puká srdce. Chci jí ublížit tak, jak ona ublížila mým dětem. Chci, aby trpěla.
Už hledáme nové bydlení, daleko odsud. Neřekneme jí, kam se stěhujeme. A já absolutně netuším, jak mám dětem vysvětlit, že babičku už nikdy neuvidí, aniž bych v nich vyvolala pocit, že zemřela také. Moji chudáčci malí. Museli být tak zničení. Chci je jen držet v náručí a už nikdy nepustit.
Setkali jste se někdy s takovou krutostí a psychickým týráním v rodině? Jak ochránit děti před toxickými příbuznými? Podělte se o svůj příběh nebo radu na pribehy.kral@seznam.cz.
