Článek
Pracuji v knihovně. Je to obvykle klidné místo. Tiché šustění stránek, klapání klávesnic, občasný smích z dětského koutku. Ale v poslední době se stále častěji stávám svědkem příběhů, na které nejsem připravená. Jako ten, který se stal minulý týden.
Do knihovny vešel chlapec, mohlo mu být tak deset let. Měl na sobě příliš velké oblečení a na zádech ošoupaný batoh. V ruce svíral tablet. A byl sám. Na jeho tváři byl výraz nucené sebejistoty, který vídáte u dětí, které musely dospět příliš rychle. Nerozhlížel se jako ostatní děti, které hledají dobrodružství. Mířil s jistotou, jako by to dělal léta, přímo k počítačům v zadní části.
O pár minut později ticho knihovny prořízly hlasité zvuky střelby a výbuchů z jeho hry Roblox. Několik starších čtenářů nespokojeně zvedlo hlavy od novin. Přistoupila jsem k němu. „Ahoj,“ řekla jsem jemně, „nemáš k tomu sluchátka? Trochu to ruší ostatní.“ Podíval se na mě prázdnýma očima a pokrčil rameny. „Mám je v tátově autě. Ale on spí.“ Řekl to naprosto věcně, bez emocí. Ale to slůvko „spí“ neznamenalo odpolední odpočinek. Znělo to jako něco trvalejšího, něco, co se nemá za žádných okolností rušit. V tu chvíli se atmosféra v místnosti změnila.
Seděl tam dvě hodiny – postavil virtuální dům, vyhodil ho do povětří, postavil další. Pak jsem viděla, jak si z batohu vybaluje svačinu – pomačkaný pytlík brambůrků a rozteklou čokoládovou tyčinku. Snědl to během minuty. Potom přišel k mému pultu. „Paní knihovnice,“ zeptal se tiše, „nebylo by tu ještě něco k jídlu? Mám hlad.“ Srdce se mi sevřelo. Otevřela jsem svůj osobní šuplík a dala mu jablko a müsli tyčinku, kterou si schovávám pro případ nouze. Vzal si je bez poděkování a vrátil se na své místo.
Později jsem ho zaslechla, jak šeptá do jednoho z veřejných telefonů v knihovně. „Ahoj, to jsem já… Můžeš prosím jenom říct mámě, že jsem zase tady? … Dobře, děkuju.“ Pak zavěsil, aniž by čekal na odpověď. To slůvko „zase“ mě bodlo u srdce.
Když dohrál svou hru, zdálo se, že z něj vyprchala veškerá energie. Přesunul se do dětského koutku, kde máme velké barevné sedací vaky. Nelehl si. Doslova se do jednoho z nich zavrtal, přetáhl si přes sebe velkou obrázkovou knihu jako deku a během několika vteřin usnul. My knihovnice jsme se na sebe jen podívaly a mlčky jsme se dohodly, že ho necháme být. Tady je v bezpečí. Tady mu nikdo neublíží.
Asi o hodinu později do knihovny vtrhl muž. Rozcuchaný, naštvaný. „Neviděli jste tu malýho kluka? Zase se ztratil,“ zavrčel, jako by mluvil o psovi, ne o svém synovi. S klidem jsem ukázala na spící postavičku v sedacím vaku. Muž si jen hlasitě povzdechl, přešel k chlapci a hrubě s ním zatřásl. „Jdeme. Říkal jsem ti, ať neotravuješ.“ Když odcházeli, prohodil směrem ke mně: „Občas to dělá.“ Bez omluvy, bez poděkování.
Chlapec, vlečený za ruku, se na mě přes rameno naposledy podíval. V jeho pohledu nebyl smutek, nebyla v něm radost. Byla v něm jen prázdnota dítěte, které se naučilo nic nečekat.
A já jsem si uvědomila, že už nepracuji jen v knihovně. Pracuji v záchranné stanici pro lidi, kteří propadávají sítem společnosti. Nabízíme teplo v zimě, chládek v létě a bezpečné místo pro děti, které nemají kam jinam jít. Nejsme na to školení. Ale necháváme otevřeno. Protože někdo musí.
