Článek
Ano, vy. Vy, paní s tím milým úsměvem, co se na chodbě vždycky tak přátelsky zdravíte. Myslíte si, že nevím? Že neslyším, jak za tou naší společnou zdí křičíte na svou dospívající dceru a bijete ji? Mýlíte se. Slyším to. Slyším, jak pláče a lapá po dechu, když ji škrtíte. Slyším, jak na ni pak ječíte, že si dovoluje kašlat, když se snaží chytit dech. Je mi z vás zle.
Vím, že Anička nikdy nesmí sama ven z bytu. Vím, že ji „učíte doma“, abyste ji měla pod naprostou kontrolou a nikdo neviděl modřiny a strach v jejích očích. Ale víte co? Před dvěma dny jsem na vás zavolala policii. Přijeli, klepali, vy jste jim s úsměvem otevřela a oni zase odjeli. Klasika.
Co ale nevíte, je, že jsem volala i na linku důvěry a na OSPOD. Že si už několik měsíců, od té doby, co jsem se sem přistěhovala, vedu podrobný záznam o každém vašem útoku. Každý křik, každá rána, každý Aniččin zoufalý pláč. Dneska jste měla obzvlášť plodný den, sedm různých časových záznamů! A to ještě ani nebyla večeře. Gratuluju, všechno jsem si zapsala.
Taky nevíte, že OSPOD se k vám brzy chystá na návštěvu. A já budu dál nahrávat a zapisovat VŠECHNO. A budu na vás volat policii pokaždé, když uslyším Aničku křičet. Protože ona sama křičet o pomoc nemůže. Je vaším vězněm.
Hnusíte se mi. Je mi na zvracení z vaší falešné fasády. Doufám, že spravedlnost existuje a že za to, co děláte své dceři, budete pykat. A že Anička konečně najde bezpečí a klid, který si zaslouží. Udělám pro to všechno, co bude v mých silách. Protože tohle se prostě dít nesmí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
