Článek
S mým snoubencem Petrem jsme spolu tři roky. V únoru mě požádal o ruku a já jsem byla v sedmém nebi. Bylo to dokonalé, romantické, přesně takové, jaké jsem si vždycky přála. Okamžitě jsme se pustili do plánování svatby na příští rok. Celé dny jsem trávila s maminkou a sestrou, listovaly jsme svatebními časopisy, vybíraly šaty, snily o tom, jaký to bude nádherný den. Den, který prožijeme všichni spolu. Až do minulého týdne jsem si myslela, že Petr sní se mnou.
Bylo to v úterý večer. Zrovna jsme spolu vařili večeři, smáli se, plánovali. A pak to řekl. Jen tak, mezi řečí, jako by mluvil o počasí. „Mimochodem, lásko, ještě jsem ti zapomněl říct o jedné naší svatební tradici…“
Zpozorněla jsem. „O jaké tradici?“
„No, je to takový zvyk,“ pokračoval, stále krájel cibuli, „že na svatebním obřadu je jen nevěsta a všichni muži z její i mé strany rodiny. Ženy ne.“
Zasmála jsem se. „To je dobrý vtip. Jako nějaký pánský klub?“
Nezasmál se. Otočil se na mě s vážnou tváří. „Nedělám si legraci. Je to tradice. Ženy pak mají vlastní, menší oslavu asi o dva týdny později.“ Nůž v mé ruce s klapnutím dopadl na prkénko.
Snažil se mi vysvětlit, že to prý začalo u jeho praprababičky, která byla jedinou ženou ve své rodině, a tak se ženy na manželově straně rozhodly uspořádat dvě oddělené oslavy, aby se „necítila nepříjemně“. Ta logika mi naprosto unikala.
„Počkej, to nemyslíš vážně,“ vydechla jsem. „Takže chceš říct, že moje máma, která mi pomáhá s každým detailem a která se těší víc než já, se nebude dívat, jak se vdávám? A moje sestra, která mi má jít za svědkyni? A moje nejlepší kamarádky, které se mnou probrečely všechny moje vztahy před tebou?“
„Ale budou! O dva týdny později, na té druhé oslavě!“ odpověděl a začínal být podrážděný. „Proč jsi tak dramatická? Je to jen tradice, je to pro naši rodinu důležité. Myslel jsem, že mě miluješ a budeš respektovat moji rodinu.“
Druhý den jsem s třesoucíma se rukama zavolala jeho švagrové, manželce jeho staršího bratra. Její hlas zněl unaveně a rezignovaně. „Jo, je to pravda, Moniko. Probulela jsem to. Ale co jsem měla dělat? Nechtěla jsem přijít o manžela kvůli jeho šílené rodině. Prostě zatneš zuby a přežiješ to. Vítej v klubu.“ Poslala mi i fotku ze své svatby: ona, v krásných šatech, obklopená mořem mužů v oblecích. Žádná matka, žádná sestra. Ten obrázek byl jako z nějakého podivného snu.
Tehdy mi to došlo v plné síle. Nešlo jen o tu bizarní tradici. Šlo o tu lež. Tři roky mi o tom neřekl. Nechal mě plánovat, snít, zapojit do toho moji rodinu. Večer jsem ho konfrontovala. „Tři roky, Petře. Tři roky jsi mi o tomhle neřekl. Kdy jsi mi to chtěl říct? Týden před svatbou? Nebo bys je prostě nechal stát přede dveřmi kostela?“
„Nechtěl jsem dělat problémy,“ řekl. „Věděl jsem, že budeš vyvádět, a doufal jsem, že až přijde čas, tak to pochopíš.“
„Pochopím co? Že moje pocity a moje rodina pro tebe nic neznamenají?“
Odmítá se o tom bavit. Odmítá jakýkoli kompromis. Pro něj existuje jen tato jediná, absurdní možnost. A tak teď sedím, dívám se na svůj zásnubní prsten a mám pocit, že to není symbol lásky, ale pouto k rodině, jejíž tradice jsou pro mě ponižující. A k muži, který to nejen akceptuje, ale celá léta mi to tajil. Nevím, co mám dělat, ale vím jistě, že do takové rodiny a za takových podmínek se vdávat nemůžu.
