Článek
Tyhle svatební ciráty mi už tak trochu lezou krkem, abych pravdu řekla. Celé je to někdy postavené na hlavu. S mým snoubencem Petrem jsme si mysleli, že se všem těm šílenostem a utrácení vyhneme tím, že si uděláme jen něco malého, v klidu, pro pár nejbližších. Jenže ouha! Jakmile se to rozkřiklo, rodina se najednou začala předhánět, kdo nám přispěje víc, aby to bylo „větší a velkolepější“. Byli jsme překvapení, to jo, ale příjemně, kdo by taky nebyl, že?
Jenže pak to začalo. S penězi totiž přišly i požadavky. Teta z pátého kolene chtěla tohle, strejda tamto. Tahle osoba musí bezpodmínečně přijít (i když jsme ji neviděli deset let), svatební barvy musí být přesně tyhle, družičky nesmí mít takové šaty, ale makové, támhleta sestřenice musí jít za družičku a tenhle bratranec MUSÍ být Petrovi za svědka, a tak dále, a tak dále. Najednou jsme měli pocit, že to vůbec není naše svatba, ale spíš záminka pro naše rodiny, aby si uspořádaly velký rodinný sraz na náš účet.
Řekli jsme si s Petrem dost. Už toho bylo moc. Sedli jsme a napsali všem zúčastněným zprávu, která zněla asi takhle:
„Moc vám všem děkujeme za vaši laskavost a štědrost, pokud jde o naši svatbu. Bohužel to ale vypadá, že jsme si úplně nerozuměli. Když nám byly nabídnuty peníze na svatbu, neuvědomili jsme si, že jsou s tím spojené nějaké podmínky. Vzhledem k tolika žádostem a požadavkům od lidí, od kterých bychom ani nečekali, že si budou myslet, že mají do naší svatby co mluvit, jsme se rozhodli všem peníze vrátit.
Naše chápání toho, co je to dar, se zřejmě dost liší.
Pokud byste nám chtěli dát peníze bez jakýchkoli podmínek, žádostí nebo požadavků, s radostí je přijmeme. Ale pokud si myslíte, že dar by měl být spojen s nějakými podmínkami, musíme ho bohužel, ale zdvořile, odmítnout.“
No, a tím se rozpoutala neuvěřitelná mela. Taková, že mi někteří lidi psali, že na naši svatbu teda nikdy nepřijdou (upřímně, to by asi nebyla ta nejhorší věc na světě), že jsme rozmazlení spratci, sobci a kdovíco ještě. Moji rodiče jsou z toho dost rozladění, ale Petrovi rodiče (kteří nám mimochodem nedělali žádné scény a dali nám menší finanční dar jen tak, od srdce) řekli, že jsme udělali správnou věc.
Jsme teď v takovém bodě, že jsme na půl cesty ke zrušení celé té slávy a prostě někam utečeme a vezmeme se jen my dva, tak jak jsme si to původně představovali. Co si o tom myslíte vy? Jsme fakt takoví sobci?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
