Článek
Můj syn Adam byl génius. Chytřejší než já, chytřejší než kdokoliv, koho jsem znal. Někdy jsem si říkal, že si snad budu muset vyžádat test otcovství, protože jsem nechápal, kde se v něm ta inteligence vzala. To byl samozřejmě jen vtip. Jeden z mnoha našich vtípků.
S jeho matkou Zuzanou jsme se rozvedli, když mu bylo dvanáct. Ona se znovu vdala, když mu bylo čtrnáct, a já jsem se podruhé oženil o dva roky později. Odkládal jsem mu peníze na studia, takové to klasické stavební spoření. Vždycky jsem mu ale říkal: „Adame, je mi jedno, jestli na tu vejšku půjdeš nebo ne. Ale když nepůjdeš, tak za ty prachy, co ti šetřím, letím do Irska, projedu všechny palírny whisky a vrátím se, až to všechno propiju.“ Věděl, že si dělám legraci, a vždycky se smál a hrál tu hru se mnou. Nenechal se vytočit.
Když ho přijali na Matfyz na Karlovku, byl to ten nejpyšnější moment mého života. Vzal jsem ho na pivo, abychom oslavili jeho úspěch a zároveň oplakali ztrátu mé cesty do Irska.
V březnu Adama srazil a zabil opilý řidič. Snažím se s tím vyrovnat. Zuzana se s tím snaží vyrovnat. Moje současná žena je mi obrovskou oporou, je to moje skála, drží mě nad vodou.
Zatímco jsem zařizoval pohřeb a všechno okolo, přišla za mnou Zuzana mluvit o těch penězích. Věděla, že Adam dostal stipendium a že by ty peníze ze spoření použil jen na živobytí a jako nouzový fond. Zeptala se mě, co s nimi udělám.
Řekl jsem jí, že udělám to, co jsem vždycky říkal, že udělám. Že poletím do Irska pít whisky. Zeptala se, jestli bych je nemohl dát jejímu nevlastnímu synovi – klukovi jejího nového manžela. Přemýšlel jsem o tom a řekl ne. Její manžel je slušný člověk, ale dal mi jasně najevo, že za žádné výdaje pro mého syna není zodpovědný. Kromě jídla a střechy nad hlavou, samozřejmě. Jak říkám, je slušný.
Řekl jsem jí, že to neudělám. Že poletím pít whisky na počest svého syna.
Moje exmanželka si myslí, že jsem nezodpovědný blázen, co plýtvá statisíci korun, které měly patřit našemu synovi. Možná má pravdu, navíc budu muset vrátit i státní podporu ze spoření. Ale mně je to upřímně jedno.
Protože vím, že můj syn by se smál, až by se za břicho popadal, kdyby věděl, že jsem to doopravdy udělal. A já chci slyšet jeho smích. I když už jen ve svých vzpomínkách. Půjdu. Objednám si tu nejlepší irskou whisky a připiju si na něj. Na mého kluka. Na mého hrdinu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
