Článek
Ani nevím, kde s tímhle začít. Jsem v naprostém šoku. Přítelkyně právě s pláčem vyběhla z bytu a já tu sedím na posteli, zírám na igelitku s pokaděnými ponožkami a v hlavě mám víc otázek než odpovědí.
Myslel jsem si, že vedu normální život. S Lenkou jsme spolu pár měsíců, a když to začalo být vážné, nastěhovala se ke mně. Začali jsme si dělit domácí práce, ale v jedné věci byla neústupná – praní. Vždycky trvala na tom, že prát bude jenom ona. Když mě našla, jak chystám prádlo, hned mě poslala dělat něco jiného. Myslel jsem si, jak je to milé. Jakou mám pozornou přítelkyni. Neřešil jsem to. Kdybych jen tušil proč…
A tady se to začíná zamotávat. Všechny své ponožky a spodní prádlo mám v dolním šuplíku komody. A protože často chodím do posilovny, mám velkou zásobu čistých sportovních ponožek. Nikdy jsem je nepočítal, ale vím, že jich tam mám prostě hromadu. Dneska ráno jsem si chtěl vzít čistý pár do tašky do fitka a všiml jsem si, že tam sice mám několik společenských ponožek, ale sportovní ani jedny. Vůbec žádné. Říkal jsem si, že jsou asi v prádle. Jenže koš na prádlo byl prázdný. Pračka i sušička taky. Nemohl jsem pochopit, kam se všechny moje ponožky poděly.
Tak jsem udělal to nejpřirozenější – zeptal jsem se Lenky. Koneckonců, ona je ta, kdo pořád pere. Ztichla, zrudla a vyběhla z pokoje. Když jsem šel za ní, abych zjistil, jestli je v pořádku, nechtěla se mnou mluvit. Řekl jsem jí, že se nezlobím, že jen hledám ponožky. Něco zamumlala, že neví. Pořád jsem se nezlobil, ale byl jsem super zmatený. Ponožky se přece jen tak nevypaří. Tak jsem se jí zeptal znovu, dokonce jsem se tomu zasmál, a ona se na mě jen podívala, naštvala se a řekla: „Koupím ti nové!“
První myšlenka, co mi prolétla hlavou, byla, že se jí nějak podařilo zničit mi ponožky při praní. Představa toho byla vlastně docela vtipná, tak jsem si z ní udělal legraci. Špatně. Hodně špatně. Okamžitě začala brečet. Jakože úplně hystericky vzlykat. V tu chvíli už mi byly ponožky ukradené, chtěl jsem vědět, co se děje s mou přítelkyní. Sedl jsem si vedle ní na postel, objal ji a zeptal se, jestli je v pořádku. Pořád jen opakovala, že ji to mrzí a že mi koupí nové. Snažil jsem se ji znovu ujistit, že je to v pohodě. Dokonce jsem jí řekl, že si nové ponožky koupím sám a ona nemusí. Chvíli jsem s ní seděl a snažil se ji uklidnit, a pak jsem se musel chystat do práce. Řekl jsem jí, že ji miluju, a sbalil si věci na odchod.
Cestou ven jsem popadl pytel s odpadky, abych ho vyhodil. Když jsem venku otevřel víko popelnice, všiml jsem si malé igelitové tašky navrchu odpadků, co už tam byly. Taška byla taková ta poloprůhledná a viděl jsem, že jsou v ní ponožky. Protože jsem si byl jistý, že se jí nějak podařilo ty ponožky zničit při praní, chtěl jsem se podívat sám. Otevřel jsem tašku a okamžitě jsem své volby litoval. Tam, uvnitř tašky, bylo několik párů mých ponožek z posilovny pokrytých něčím, co vypadalo jako hovno. Jakmile mě udeřil ten zápach, věděl jsem, že JE TO HOVNO.
Nemáme žádné domácí mazlíčky. Nemáme žádné děti. ČÍ HOVNO BYLO NA MÝCH PONOŽKÁCH?
Práce mohla počkat. Nemohl jsem strávit zbytek dne přemýšlením, proč jsou moje ponožky z posilovny pokaděné a v igelitce v popelnici. Popadl jsem tu tašku a vešel zpátky dovnitř. Jakmile přítelkyně uviděla tu tašku, úplně vyletěla a začala na mě křičet. Řekla, že bych se neměl hrabat v odpadcích a že jsem nechutný, že to nosím zpátky do domu. Řekl jsem jí, ať se uklidní, že chci jen odpověď na to, proč je na mých ponožkách hovno. Z ničeho jsem ji neobviňoval, ale ona mě začala obviňovat z toho, že ji obviňuju. A tehdy mi to došlo. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale všechno, co se do té chvíle stalo, bylo tak šílené. Zeptal jsem se jí: „Jsou to tvoje hovna?“ Znovu začala vzlykat a vyběhla z domu. Tentokrát jsem za ní nešel.
Takže teď sedím na posteli, na podlaze mám igelitku s pokaděnými ponožkami a v hlavě spoustu otázek. Jediný závěr je, že je použila po záchodě. Což samo o sobě vyvolává spoustu dalších otázek nad všechno ostatní. Poslal jsem jí esemesku, ať se vrátí. Zatím neodpověděla. Ani nevím, co jí řeknu, až (JESTLI) se vrátí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
