Článek
Vzali jsme se s Janou, když byl Madlence zhruba rok. Její biologický táta zemřel ještě před jejím narozením. Vždycky jsem se snažil být jí oporou, vychovávat ji nejlépe, jak jsem uměl. Před pár dny ale Madlenka něco provedla a já jí musel stanovit trest. V tu chvíli vybuchla: „Ty nejsi můj táta! Nemusím tě poslouchat!“ Upřímně, dost mě to zasáhlo. I když jsem si říkal, že to nemyslela vážně, tenhle výrok ve mně zůstal. Odpověděl jsem jí tehdy klidně, že ještě tři roky jsem jejím zákonným zástupcem a dokud bydlí pod naší střechou, platí moje pravidla.
O dva dny později jsme jeli celá rodina na nákup do Kauflandu. Madlenka z ničeho nic prohlásila: „Jsem hladová. Potřebuju jídlo.“ V tu chvíli se ve mně probudil ten můj „úžasný“ smysl pro humor. S naprosto vážnou tváří jsem jí odpověděl: „Ahoj Hladová, já jsem Petr, nejsem tvůj táta.“ Náš syn se začal smát, až se za břicho popadal. Madlenka ztuhla a zrudla. Jana mě sjela pohledem, ať se nesnižuju na její úroveň.
Já si fakt myslel, že to byla docela povedená tatínkovská hláška! Honza se smál, tak co? Ale Madlenka mlčela a vypadala, že by nejradši propadla zem. Doma pak zavládlo nepříjemné ticho. Večer jsem za ní šel do pokoje, abych si s ní promluvil. „Hej, Madli. Moc se omlouvám, jestli tě moje slova zranila. Víš, že jsem tvůj táta. Přebaloval jsem tě, seznámil jsem se s tvým klukem a chci ti pomoct s vysokou. A navíc jsem tvůj táta i právně, takže se mě jen tak nezbavíš,“ řekl jsem jí a objal ji. Začala plakat. Snad to bylo dobře. Snad pochopila, že i když občas vypustím nějakou tu „perlu“, mám ji rád jako vlastní. Ale teď si nejsem jistý, jestli jsem nebyl úplně mimo. Byl jsem ten osina v zadku já?
