Článek
Jeho rodiče, moji prarodiče, tu jeho novou ženu, moji macechu, upřímně nesnáší. Já ji teda taky zrovna nemusím, abych řekla pravdu. I když se narodili moji nevlastní sourozenci, babička s dědou k ní nikdy nenašli cestu, prostě ledová doba.
Prarodiče jsou dost za vodou, mají fakt hodně peněz. A táta? Ten už léta počítá s tím, že jednou zdědí balík. Dokonce si přestal platit pořádně na penzijko, protože je skálopevně přesvědčený, že mu ty miliony spadnou do klína. Žije si tak nějak na vysoké noze, jako by už ty peníze měl.
Jenže já jsem se teď v sobotu dozvěděla něco, co mi vyrazilo dech. Většinu majetku prarodiče odkazují mně. Táta dostane jen symbolickou částku, asi tak milion korun, jen aby prý nemohl závěť napadnout u soudu.
Babička s dědou si ode mě vzali slib, že po jejich smrti tátovi ani nikomu jinému z těch peněz nic nedám, a já ten slib hodlám dodržet. Bylo to jejich přání.
Ale hryže mě svědomí, fakt jo. Vidím tátu, jak utrácí peníze, které nemá, jak si půjčuje a spoléhá na dědictví, které prostě nepřijde. Zjistila jsem taky, že má docela velké dluhy, seká jednu půjčku za druhou.
Mám mu to říct? Mám mu říct, že žije v iluzi a že ty miliony, se kterými tak počítá, nikdy neuvidí? Nebo mám mlčet, jak jsem slíbila, a nechat ho v tom vymáchat? Jsem špatná, když mu to neřeknu?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
