Článek
Tento zážitek možná není ten nejděsivější, jaký si umíte představit, ale je pro mě velkou připomínkou, že by se člověk v taxíku nikdy neměl úplně uvolnit, ani v dnešní době moderních aplikací.
Vždycky jsem si říkala, jak je super, že díky hodnocení a GPS se už člověk nemusí bát. Vidíte řidičovo jméno, jeho fotku, SPZ auta. Cítíte se bezpečně. Až do včerejška jsem s tím nikdy neměla problém. Potřebovala jsem se dostat od rodičů z Berouna domů do Prahy na Letnou. Byla jsem unavená a nechtělo se mi vláčet s taškami vlakem a metrem, takže jsem si objednala odvoz přes aplikaci.
Všechno bylo od začátku zvláštní. Poloha auta na mapě v aplikaci podivně přeskakovala. Řekla jsem si, že je to jen chyba signálu. Když řidič dorazil, nevypadal přesně jako na fotce – byl starší a mnohem unavenější. Sotva pozdravil. Ale nejdivnější bylo, že když jsme vyrazili, v aplikaci stále svítilo „Řidič přijíždí“. Nezmáčkl tlačítko, že jízda začala. Možná zapomněl, říkala jsem si, nechci být nepříjemný zákazník.
Místo aby najel na dálnici D5 směrem na Prahu, odbočil na starou okresní silnici. Dobře, možná zná nějakou zkratku, vyhýbá se zácpě, uklidňovala jsem se. Ale když jsme minuli odbočku na Rudnou a pokračovali dál po tmavé silnici lemované starými, opuštěnými továrnami a skladišti, začala jsem panikařit. Hlavou mi probleskla myšlenka: Haha, skvělé, asi mě chce unést na nějakou opuštěnou chatu. Jenže to už nebyl vtip.
Uvědomila jsem si tu hrůzu. Jsem v autě s cizím mužem. Jede úplně jinam, než má. Aplikace o mé jízdě neví, takže mě nikdo nesleduje. Cena není pevně daná. Jsem pro systém neviditelná. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi potily.
Sebrala jsem veškerou odvahu a snažila se, aby můj hlas nezněl roztřeseně. „Promiňte,“ řekla jsem, „ale tudy se na Letnou nedostaneme. Můžete se prosím vrátit na dálnici?“
Jeho reakce byla okamžitá a děsivá. Nic neřekl. Jen prudce udeřil pěstí do volantu. Celá jsem sebou trhla. Sjel ke kraji silnice, v očích v zpětném zrcátku jsem viděla čistou nenávist. Agresivně sáhl po telefonu, vztekle na něj několikrát klepl, čímž konečně spustil jízdu v aplikaci, a se skřípěním pneumatik otočil auto zpět.
Zbytek té hodinové cesty byl psychické mučení. Celou dobu mlčel, ale auto bylo plné jeho tichého vzteku. Jel trhaně, prudce brzdil, pak zase zrychloval. Já jsem jen zírala na mapu v telefonu, palec připravený na tísňové lince.
Když jsme se blížili k mému cíli, zavolala jsem kamarádce. Mluvila jsem záměrně nahlas. „Ahoj Jani, jen ti chci říct, že už jsem na Evropské, za chvíli jsem doma. Čekáš na mě s tou večeří, že jo? Skvělé, těším se!“ Chtěla jsem, aby věděl, že se na mě čeká.
Jakmile zastavil, ani jsem nečekala, až auto úplně stojí. Vystřelila jsem ven a utíkala ke dveřím svého domu, aniž bych se ohlédla.
Byla jsem v bezpečí, ale celá jsem se třásla. Byl to jen podvodník, který se naštval, že jsem mu zkazila plán na předraženou jízdu? Nebo to bylo něco horšího? Ta nejistota je to, co mě děsí nejvíc. Okamžitě jsem ho v aplikaci nahlásila. Ale ten pocit zranitelnosti a strachu ve mně zůstane ještě dlouho.
