Článek
Jmenuju se Jana, je mi třicet čtyři a před rokem jsem si vzala svého muže, Petra, kterému je třicet sedm. Jeho máma, Marie, je… no, jak to říct slušně? Všetečná až hrůza a podle mého drahého a jeho rodiny si prostě nemůže pomoct, „ona už je taková“. Jasně, ale čeho je moc, toho je příliš.
Nedávno jsme s Petrem koupili náš vysněný domek se zahrádkou, kousek za městem. A Marie samozřejmě okamžitě začala tlačit na pilu, že by měla mít náhradní klíč pro případ nouze. Slibovala hory doly, že ho použije jenom, kdyby se fakt něco dělo. Jenže vzhledem k tomu, že už měla „nouzový“ klíč k našemu starému bytu na sídlišti a dvakrát nás tam načapala, no, řekněme, v dost choulostivé situaci (což Petr tehdy kupodivu nepovažoval za velký problém), prostě jsem jí nemohla věřit. Tak jsem jí, poté co neustále naléhala, poslala poštou klíč. Falešný, samozřejmě. Když jsem jí ho pak ještě pro formu „předala“ osobně při jedné návštěvě, tvářila se vítězoslavně, až jí z toho samolibostí cukaly koutky.
Uplynulo pár týdnů a přišel Štědrý večer. Sešli jsme se u švagrové Lenky, vůně kapra a salátu se linula bytem, v televizi běžely Tři oříšky pro Popelku. Pohoda, klídek, tabáček… teda, skoro. Najednou Marie, mezi soustem bramborového salátu a smaženého kapra, na mě nasupeně „vyjela“, že jsem jí dala falešný klíč od domu! Schválně to udělala přede všemi, aby mě co nejvíc ztrapnila. Já jsem se na ni ale jenom klidně podívala a zeptala se jí, jak to zjistila. A ona, celá rudá v obličeji, vyhrkla, že před pár dny, když jsme s Petrem byli pryč v práci, někdy kolem čtvrté odpoledne, se prostě stavila. Připomněla jsem jí: „A neříkalas náhodou, že ten klíč použiješ jen v případě nouze? Takže tys tam zkoušela vlézt, i když žádná nouze nebyla, a porušilas slib, který jsi nám dala!“ Zrudla tak, že by jí i rajče mohlo závidět barvu. Ostatní u stolu ztichli, někteří se dokonce začali pochechtávat nad jejím výrazem. Marie najednou vyskočila od stolu a vřítila se do kuchyně, kde spustila takový hysterický záchvat, že to museli slyšet i sousedi o patro níž – fakt, nikdy jsem neslyšela šedesátiletou ženskou takhle vyvádět. Jako malé dítě v Kauflandu, když mu nekoupí lízátko.
Netřeba dodávat, že večeře pak probíhala v dost trapném duchu. Petr a jeho sestra Lenka po mně celou dobu házeli významné pohledy. Cestou domů mi to Petr v autě pořádně osolil. Že jsem prý lhala, manipulovala, ponížila a schválně zostudila jeho matku. A že kdyby věděl, co chystám, nikdy by mi to nedovolil. Strašně jsme se pohádali a teď po mně vyžaduje, abych se jeho mámě omluvila za své „dětinské chování“ a za to, že jsem celé rodině zkazila vánoční večeři.
Aby toho nebylo málo, když jsem si pak doma posteskla na jedné internetové diskuzi a chtěla Petrovi ukázat pár komentářů, které mi dávaly za pravdu, úplně vyletěl z kůže. Prý jsem se zbláznila, když „tahám naši rodinu na internet“ a řeším to s cizími lidmi. Dokonce mi chtěl sebrat mobil, aby to smazal, ale to jsem odmítla a radši jsem se zamkla v ložnici. Nikdy jsem ho neviděla takhle vytočeného a upřímně, jeho reakce mě šokovala snad ještě víc než ten tchynin výstup. Ale děkuju všem za podporu, fakt to pro mě moc znamená.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
