Článek
Když jsem čekala své první dítě, měla jsem o porodu jasnou představu. Chtěla jsem klidné, intimní prostředí. Chtěla jsem tam mít jen dva lidi: svého manžela Jakuba a svou maminku. Bylo to mé tělo, můj porod, mé rozhodnutí. Alespoň jsem si to myslela.
Když jsme se s Jakubem rozhodli taktně oznámit jeho matce, že u porodu nebude, rozpoutalo se peklo. Pozvali jsme ji na kávu, chtěli jsme jí to říct v klidu. Ale její reakce byla všechno, jen ne klidná.
„Cože? To nemyslíte vážně,“ vydechla a její obličej zrudl. „To je moje vnouče! Moje krev! Mám PRÁVO být u toho, když přijde na svět!“ Její hlas se třásl vztekem. Snažili jsme se jí vysvětlit, že je to pro mě příliš osobní, že potřebuji co nejklidnější atmosféru. Ale ona to brala jako osobní útok. „Po tom všem, co jsem pro vás udělala… Takhle se mi odvděčíte? Chceš mě odstřihnout od vlastního vnoučete hned od začátku!“ křičela na mě se slzami v očích.
Následující týdny byly noční můrou. Obvolávala celou rodinu, stěžovala si, jak jsem krutá a jak jí bráním v jejím „babičkovském právu“. Volaly mi tety, strýcové, všichni mi domlouvali, ať nejsem tvrdohlavá a „udržuji rodinný klid“. Cítila jsem se jako ten nejhorší člověk na světě, ale neustoupila jsem.
V den, kdy mi začaly porodní bolesti a my jsme přijeli do porodnice, jsem si naivně myslela, že to nejhorší je za námi. Hned při příjmu jsme jasně nahlásili personálu, kdo jediný má povolený vstup na porodní sál. Snažila jsem se soustředit na dýchání a na příchod našeho miminka.
Uprostřed největších kontrakcí ale do pokoje vešla mladá, nervózní sestra. „Paní Nováková,“ řekla tiše, „je tu vaše tchyně. A trvá na tom, že ji musíme pustit dovnitř. Přivedla si i někoho z nemocniční ochranky.“
Myslela jsem, že se mi to zdá. Manžel okamžitě vyletěl na chodbu. Scéna, která ho tam čekala, byla jako z absurdního dramatu. Jeho matka stála vedle zmateného člena ochranky a naléhavě mu vysvětlovala, že její snacha je „zmatená z bolestí“ a že „ve skutečnosti mě tam chce, jen si to neuvědomuje“. Tvrdila, že ji musím vidět, aby se mi ulevilo.
Naštěstí v tu chvíli vyšla na chodbu vrchní sestra, rázná padesátnice, která už zjevně zažila všechno. Slyšela jsem její hlas až do pokoje. „Paní, toto je porodní oddělení, ne divadlo,“ řekla ledově klidným hlasem. „Pacientka si jasně stanovila, kdo u jejího porodu bude. Vy to nejste. Pokud okamžitě a v tichosti neodejdete, budu nucena vás nechat vyvést policií za obtěžování personálu a pacientky. Rozumíme si?“
Tvář mé tchyně zrudla ponížením. Bez jediného slova se otočila a odkráčela.
Když se manžel vrátil, jen kroutil hlavou. A pak to začalo. Jeho telefon, který nechal na stolku, začal vibrovat a svítit jako o život. Znovu a znovu. Během té nejtěžší fáze porodu, kdy jsem tlačila, mu jeho matka volala třiačtyřicetkrát. Jakub se na telefon jen podíval, s povzdechem ho vypnul a plně se věnoval mně. V tu chvíli jsem věděla, že jsem si vybrala správného muže.
Po narození naší krásné dcerky jsme ji neviděli. Neozvala se. A upřímně? Bylo to to nejklidnější a nejkrásnější šestinedělí, jaké jsem si mohla přát. Někdy je nejlepší dárek, který můžete dostat, prostě jen klid. A někdy je potřeba si hranice tvrdě vybojovat.
