Článek
Abych to zkrátila: moje matka nikdy nebyla dobrá matka. Ve třinácti jsem od ní utekla a přestěhovala se k tátovi. Krátce na to mi lékaři zjistili, že mám zakloněnou dělohu. Nepůsobilo mi to žádné potíže, a tak jsem tu informaci pustila z hlavy. O pár měsíců později, už mi bylo čtrnáct, jsem byla sama doma. Z ničeho nic jsem se zhroutila v agonizující bolesti.
Pokusím se tu bolest popsat. Cítila jsem to v zádech, jako by mi někdo držel spodní část páteře a snažil se mi ji vyrvat z těla. Zároveň mi v břiše někdo otáčel rozpáleným nožem. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo plazit se do postele a brečet. Táta a jeho přítelkyně Lenka přišli domů a slyšeli můj křik. Ptali se, co se děje. Snažila jsem se hrát si na statečnou. „Ale nic, to je jen menstruace, to přejde.“ Lenka ale hned řekla tátovi, že tohle není normální a že musím do nemocnice. Táta, jako „správný chlap“, nechtěl řešit „ženské problémy“ a zavolal mojí matce, aby mě tam odvezla.
Objevila se ve dveřích, viditelně naštvaná, ale navenek zůstávala klidná. Až do chvíle, kdy jsme nasedly do auta. Okamžitě spustila. Že určitě potrácím. Že to mám za to, že jsem děvka a nechám se ve čtrnácti zbouchnout. Mezi záchvaty pláče a výkřiky bolesti jsem se jí snažila vysvětlit, co mi řekl doktor o mé děloze. Samozřejmě mě nazvala prolhanou krávou a řekla mi, ať držím hubu.
Dojely jsme na pohotovost. U příjmu sestra poslouchala, jak jí matka vysvětluje svou teorii o mém potratu. Zatímco jsme čekaly, nepromluvila na mě ani slovo, jen na mě nenávistně zírala. Sestřička mě zavolala dovnitř a matce řekla, ať počká venku, dokud mě nevyšetří. Nelíbilo se jí to, ale neodvážila se hádat.
Vyšetření skončilo a zavolali ji dovnitř. Doktor jí vysvětlil přesně to, co jsem se jí snažila říct já. A dodal, že těhotná rozhodně nejsem. Že je to jen velmi silná a bolestivá perioda, která za den nebo dva přejde. Nabídl mi něco na bolest. Matka to odmítla. Poslali mě domů s tím, že mám odpočívat.
Nasedly jsme do auta. Ticho, které by se dalo krájet. Já jsem pořád plakala bolestí. A v tom deliriu, kdy jsem si přála jediné – aby mě máma konečně objala a nebyla na mě naštvaná, když jsem nic neudělala – jsem udělala chybu. Zašeptala jsem: „Vidíš, říkala jsem ti, že jsem nelhala.“
Okamžitě dupla na brzdu a zastavila u krajnice. Otočila se na mě s nenávistí v očích a jednoduše, ale naprosto zuřivě, procedila mezi zuby: „Vypadni z mého auta. Hned.“ Nechala mě tam. Bez mobilu, bez peněz, ve strašlivých bolestech. Několik bloků jsem se pomalu belhala, posledních pár desítek metrů k tátovu domu jsem se doslova plazila (přála bych si, abych přeháněla). Konečně doma. Našla mě Lenka, pomohla mi do postele, dala mi Ibalgin, termofor a čaj. Řekla jsem jim, co matka udělala. Lenka byla v šoku, táta jen znechuceně kroutil hlavou nad chováním své exmanželky.
To bylo naposledy, co jsem se svou matkou mluvila nebo ji viděla. Osm let. A ta hloupá, naivní část mě, která pořád doufala, se jí po těch letech znovu ozvala, když jsem byla skutečně těhotná. Ale to je úplně jiný příběh.
Zažili jste ve svém životě chvíli, kdy vás nejbližší člověk zradil tím nejhorším možným způsobem? Našli jste sílu jít dál? Podělte se se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
