Hlavní obsah

Tereza (24): Máma mi před smrtí řekla, že jsem byla zlaté dítě. Dnes vím, že to byla ta největší lež

„S tebou nikdy nebyly problémy, Terezko.“ Ta věta se mi vrací ve snech. Dřív jsem ji brala jako největší pochvalu. Dnes, když čtu o emočním zanedbávání, vím, že to byla ta nejsmutnější diagnóza mého dětství.

Článek

Sedím ve svém malém podnájmu v Praze a za oknem prší. Tenhle melancholický rytmus kapek přesně odpovídá tomu, co se mi děje v duši. Na stolku leží otevřená kniha Dospělé děti emočně nezralých rodičů a já mám pocit, že každé její slovo je o mně. A jedna vzpomínka se vrací s obzvláštní, palčivou intenzitou.

Je to vzpomínka na poslední rok života mé mámy. Rakovina z ní pomalu vysávala život a já se o ni starala. Jednoho odpoledne seděla v křesle, dívala se z okna a s hrdostí v hlase řekla: „Víš, Terezko, já jsem na tebe tak pyšná. Vždycky jsi byla takové zlaté, bezproblémové dítě. Nikdy jsi nezlobila, nikdy jsi nic nepotřebovala.“

V tu chvíli mi ta slova zahřála u srdce. Vzala jsem je jako pohlazení, jako ocenění. Jako by mi říkala, že jsem byla dobrá dcera. Dnes, o čtyři roky později, mi z té vzpomínky mrazí. Dnes už totiž vím, co to doopravdy znamenalo.

Nebyla jsem bezproblémové dítě. Byla jsem jen dítě, které se naučilo své problémy skrývat. Byla jsem dítě, které pochopilo, že jeho pocity nejsou pro matku prioritou, ale spíše obtíží. Zátěží. Osobním útokem na její klid.

Vybavuju si to tak jasně. Je mi šest, na hřišti jsem si rozbila koleno a běžím s pláčem za mámou. Ta jen mávne rukou: „Prosím tě, to nic není, nebreč a nedělej scény.“ Je mi patnáct, mám zlomené srdce a chci se jí svěřit. Ona se na mě podívá s unaveným povzdechem: „Vždyť víš, že na takovéhle hlouposti teď nemám čas ani náladu.“

Tak jsem se to naučila. Naučila jsem se neplakat. Naučila jsem se neprosit o pozornost. Naučila jsem se být tichá, nenáročná a soběstačná. Stala jsem se duchem ve vlastním dětství. Malou dospělou, která se stará sama o sebe, protože ví, že nikdo jiný to neudělá.

A nejhorší na tom je, že ona na to byla hrdá. Opravdu věřila, že mě skvěle vychovala. Vždyť jsem jí přece nedělala žádné problémy! Je tak snadné vychovávat dítě, když ignorujete, že nějaké city vůbec má. Je tak snadné mít „zlaté dítě“, když ho donutíte, aby ze strachu z vaší reakce pohřbilo samo sebe zaživa.

Táta od nás odešel, když mi bylo devatenáct, a máma je pryč. Už se jí nikdy nezeptám. Nikdy jí neřeknu, jak moc mě ta její „pochvala“ bolí. Zůstala jsem tu jen já, ta kniha a zjištění, které mi láme srdce.

Nebyla jsem snadné dítě. Byla jsem jen neviditelné dítě. A to je rozdíl, který znamená celý jeden promarněný a bolavý svět.

Říkali vám také, že jste byli ‚hodné dítě‘? Pokud se i vy díváte zpět a vidíte své dětství v novém, bolestivém světle, napište mi. Někdy je nejdůležitější vědět, že to, co cítíme, je skutečné. Můj e-mail je pribehy.kral@seznam.cz.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz