Článek
Je mi dvacet sedm. S mým přítelem Markem (33) jsme spolu skoro dva roky a plánujeme budoucnost. Pro mou matku jsem ale zřejmě stále malá holka, která potřebuje dohled. Její hlavní pravidlo, když přijedeme na návštěvu? Zákaz společné postele. Prý to nejde, dokud nejsme manželé.
Loni v létě jsme to vyřešili po svém. Pronajali jsme si hotel, abychom měli pohodlí a soukromí. Matka z toho šílela. Celou dobu naší návštěvy nám to předhazovala a nakonec ze mě vymámila slib, že už to nikdy neudělám.
Na letošní Vánoce jsme proto měli jiný plán. Markovým rodičům je to jedno. Jsou v důchodu, odstěhovali se do Španělska a jsou naprosto v pohodě. Domluvili jsme se, že svátky strávíme u nich. Našim jsme nic neřekli.
Klíčový moment přišel v listopadu na svatomartinské huse u rodičů. Matka si mě vzala stranou a s přísným pohledem se zeptala: „Takže dodržíš svůj slib a na Vánoce si nebudete brát hotel?“ Podívala jsem se jí do očí a s naprostým klidem odpověděla pravdu: „Neboj, mami. Hotel si brát nebudeme.“ V její tváři se objevil vítězný úsměv.
A teď sedím tady. Na balkoně bytu Markových rodičů, dívám se na východ slunce nad Středozemním mořem a užívám si ten božský klid. Jenže včera jsem udělala chybu a podívala se na Facebook. Moje zeď byla plná pasivně-agresivních statusů od matky a sester o tom, jaká jsem lhářka a sobec, že jsem je nechala na holičkách.
Asi jsem v sobě měla trochu sangrie, protože jsem se rozhodla odpovědět. Přímo pod jeden z těch výlevů. Napsala jsem, že je absurdní, aby mi v sedmadvaceti letech diktovaly, s kým smím spát v jedné místnosti. Že jsem svůj slib dodržela, protože v hotelu opravdu nejsem. A že pokud hodlají řešit rodinné problémy veřejně na Facebooku, mohou počítat s tím, že se v dohledné době neukážu na žádné návštěvě.
Najednou se strhla mela. Lidé v komentářích jim začali nakládat, co si to dovolují a že mě mají nechat dýchat. Naše příspěvky rychle smazaly. Tím to ale neskončilo. Začal teror v soukromých zprávách a hlasovkách. Jak jsem je mohla takhle veřejně znemožnit? Jak jsem jim to mohla udělat?
Odpověděla jsem jednoduše: „A vy jste se mě snažily vykreslit v dobrém světle?“ Chvíli byl klid, ale dnes ráno to začalo nanovo. Začíná se mi líbit myšlenka, že bych se tomuhle dramatu prostě vyhýbala nastálo. Ale je v tom jeden háček.
Táta. Ten do toho nikdy nebyl zapletený. Vždycky stál tiše stranou. A ten mi teď chybí.
Byla Terezina ‚nevinná lež‘ a veřejná odpověď přes čáru, nebo to byla jediná cesta, jak se bránit? A jak řešit konflikty s rodiči, kteří vás odmítají brát jako dospělé? Pošlete mi svůj pohled na věc na pribehy.kral@seznam.cz.
