Článek
Moje teta Radka byla vždycky taková… svá. Žena krev a mlíko, co má na všechno jasný názor a nebojí se ho říct pěkně nahlas, nejlépe u nedělního oběda před celou rodinou. Během covidu se z ní stala samozvaná expertka na vakcíny. Naše rodinná WhatsApp skupina byla denně zaplavena jejími příspěvky – články z pochybných webů, řetězové maily a videa s titulky jako „ŠOKUJÍCÍ PRAVDA O TEČCE!“ nebo „NENECHTE SE OČIPOVAT!“.
Každá zmínka o očkování byla jako rozbuška. „To je experimentální jed! Nikdo neví, co to s náma za pár let udělá! Chtějí nás ovládat!“ hřímala u bábovky a kávy a my ostatní jsme jen mlčky protáčeli oči. Jakýkoliv argument o vědeckých studiích a otestovaných látkách smetla ze stolu s tím, že „to je všechno jenom byznys a propaganda“. Byla přesvědčená, že ona se žádným „neotestovaným svinstvem“ nikdy otrávit nenechá.
Uběhly dva roky. Před pár týdny jsme měli velkou rodinnou oslavu – dědovy osmdesátiny. A teta Radka dorazila… jako vyměněná. Viditelně zhubla, snad o patnáct kilo. Šaty, které na sobě měla, na ní doslova vlály a ona se nesla jako pávice. Všichni jsme na ni koukali s otevřenou pusou. „Radko, tobě to tak sluší! Jak jsi to dokázala?“ ptaly se sestřenice.
A teta se jen tak nenuceně, mezi soustem chlebíčku, pochlubila. „Ále, holky, to je jednoduchý. Objevila jsem Ozempic! Píchám si ho jednou týdně a kila jdou dolů sama, ani nemusím cvičit!“
V tu chvíli mi zaskočilo. Ozempic? Ten lék na cukrovku, o kterém se teď všude mluví, že si ho píchají celebrity, aby byly hubené? Ten lék, u kterého se v příbalovém letáku píše o možných rizicích, včetně problémů se slinivkou nebo játry?
Nevydržela jsem to. „Teto,“ povídám opatrně, „a to se nebojíš? Vždyť je to taky docela nový lék, mluví se o vedlejších účincích…“
A teď se podržte. Moje teta, ta samá žena, která dva roky fanaticky bojovala proti „neotestovaným jedům“ ve vakcínách, se na mě podívala a s naprostým klidem pronesla: „Prosím tě, Kláro, nebuď hysterická. To jsou jen takový ty řeči. Přece si nenechám zkazit radost z toho, že se konečně vejdu do starých džín, kvůli nějakému zanedbatelnému riziku, ne?“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Takže experimentální vakcína, která prošla nejpřísnějšími klinickými testy na světě, je pro ni jed, ale lék na cukrovku, který si píchá jen tak pro parádu, aby zhubla do plavek, a jehož dlouhodobé účinky na zdravého člověka nikdo nezná, ten je naprosto v pohodě. Tomu se říká dvojí metr, co? Asi záleží na tom, jestli je na konci vidina štíhlého pasu, nebo jen ochrana zdraví celé společnosti. To první je zjevně mnohem silnější motivace.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
