Článek
Stigmatizace ve společnosti
Tetování tak, jak ho známe dnes se rozšířilo na prahu 21. století, a to zejména mezi mladší generací. Starší generace mívá obvykle vůči tetování poměrně radikální názory. Potetovaného člověka snadno odsoudí a považují ho za kriminálníka. Stigma je sice v této době spíše na ústupu, i tak se celá řada lidi bojí těchto předsudků a často jim tento strach zabrání v jejich touze nechat se potetovat.
Podle jedné americké studie od Pew Research Centrum má tetování 32 % obyvatel Spojených států amerických. Studie se také zaměřovala na důvody, proč se tito Američané nechávají tetovat. 69 % dotazovaných jako hlavní důvod uvedlo, že si na své tělo nechali zvěčnit něco, co má pro ně mimořádnou hodnotu a co si chtějí pamatovat, protože to odkazuje k něčemu pro ně důležitému. Zbývající potetovaní jedinci uvádí například názorové přesvědčení nebo zlepšení vzhledu jejich těla. I v české kotlině byla provedena řada výzkumů týkající se tetování a jeho vnímání. Agentura Behavio ve svém výzkumu zjistila, že tetování se líbí více než polovině lidí a jen pětina si myslí, že může svým nositelům způsobit problémy v práci. Z výzkumu také vyplynulo, že více než třetina respondentů ale svého rozhodnutí lituje a potetovat by se již nenechali.
Tetování jako terapie
Řadu lidí doprovází tetování i v boji s psychickými onemocněními. Lidé často a rádi hrdě prezentují svůj boj nebo výhru nad psychickými problémy právě tetováním. Jsou pro ně určitou formou terapie. Psycholog a psychoterapeut Aleš Borecký svůj pohled na tetování popsal v rozhovoru pro Český rozhlas následovně: „Líbí se mi nahlížet na tetování jako na něco tajemného, zobrazí se v něm celá škála duše. Tetování může být důsledkem sebepoznání i ho podporovat.“
I dnes lze tetování vnímat jako určitý rituál spojený s určitou fyzickou bolestí a jejím překonáním. Každý vnímá tetovací jehlu s jinou intenzitou, ale obecně platí, že místa, kde je blízko povrchu kůže kost bolí nejvíce. Překonání této fyzické bolesti může pro někoho přehlušit tu psychickou. Někteří se tak na tetování mohou stát závislí, a i tady platí, že všeho moc škodí. Vnímají ho svým způsobem jako osobní terapii a jeho pomocí buď volají o pomoc nebo naopak zpracovávají určité prožité trauma. Tetování je tedy silným prostředkem sebevyjádření. Je však důležité najít si i jiné vyrovnávací mechanismy, neboť i čisté plátno lidského těla jednou dojde a na další tetování již nebude místo.
Svou zkušenost s překonáním úzkostné poruchy pomocí tetování popsala například americká respondentka Rosalie následovně: „Na počátku jsem nervózní a natěšená. Pak přijde bolest a já si řeknu, že to dokážu překonat. Ten pocit, když je tetování hotové je zkrátka úžasný. Zároveň je tu však i vyčerpání spojené s překonáním intenzivní fyzické bolesti. Strávit den s tatérem, který je pro mě v podstatě cizím člověkem, je pro mě jako osobu s úzkostí neskutečnou výhrou a překonáním sama sebe. Cítím se pak jako válečník, co vyhrál životní bitvu.“
Doktorka Kimberly Baltzer-Jarayová z kanadské Kingovy univerzity popsala velký přínos tetování v boji s posttraumatickou stresovou poruchou, depresí a autoimunitními chorobami. Kimberly také popsala, že se díky tetování dokázala přestat sebepoškozovat a že jí některá sezení u tatéra přišla právě tak účinná jako psychoterapie. Díky tetování se také dokázala vyrovnat se svou minulostí a naučila se mít ráda. Se svým tatérem také navázala i silné přátelství, což pro lidi trpící některým z psychických onemocnění není vždy snadné.
Kontrola traumatu
Vyrovnat se s prožitým traumatem bývá pro člověka nesmírně náročné. Traumatické události a jejich následné prožitky má člověk mimo svou kontrolu. Zde se tetování ukazuje jako silný terapeutický nástroj, který dokáže převzít v procesu vyrovnávání se s traumatem určité specifické role. Mezi tyto specifické role můžeme zařadit formování vlastní identity, léčení se, péči o sebe a transformaci. Člověk může tetování využít tedy jako nástroj, kterým drží své prožitky z prožité traumatické události pod kontrolou a časem se do kontroly trauma pasuje on sám.
Dle jednoho amerického výzkumu, který se zaměřoval na vyrovnání se s traumatem znásilněných žen, mělo tetování velmi významnou roli. Z rozhovorů vyplynulo, že tetování u nich zvrátilo pocit bezmoci a navrátilo jim jejich poničené a poškozené tělo, které jim násilník „ukradl“. Proces tetování nám díky fyzické bolesti také může pomoci trauma prožít znovu a lépe se s ním vyrovnat, protože jsme se k tetování (prožití bolesti) rozhodli sami z vlastní vůle. Tím stavíme sebe do pozice kontroly a své trauma dokážeme ovládnout. Ovládnutí traumatu je pro vyrovnání se s ním naprosto klíčové.
Zjizvené tělo
Lidem, kteří mají vlivem zranění nebo nemoci zjizvené tělo, může tetování pomoci v procesu vyrovnávání se s vlastním vzhledem. Přeživším rakoviny nebo například popálenin pomohlo získat zpět kontrolu nad svým tělem. Dnes je již běžné, že tetování dokáže jizvu zakamuflovat tak šikovně, že je takřka neviditelná. Tetování v tomto případě vypraví o prožitém traumatu a jeho následném vyléčení.
Závěr
Tetování je silným prostředkem sebevyjádření, který nám může pomoci překonat naše životní démony. Potetovat si dnes již můžeme každý kousek našeho těla, a to nejen černobíle, ale i barevně. Pomocí tetování můžeme také zakrýt fyzické následky svého prožitého traumatu, například jizvy a šrámy. Můžeme se také stát pánem svého traumatu a pak již nebude mít tak výrazný vliv na náš každodenní život a my povstaneme jako fénix z popela.
Zdroje
1) The Worldwide History of Tattoos
2) Průzkum Behavio
3) Tetování jako terapie
4) Jsou tetování forma terapie?
5) Tetování v důsledku traumatu
