Článek
Stalo se to včera a já se tomu ještě stále nepřestávám smát. I když bych asi měl brečet. Nebo křičet. Ale mně to přijde tak absurdní, že se můžu jen smát.
Před pěti měsíci jsem přes společnou kamarádku poznal Adélu. Nejdřív si mě přidala na Instagramu, chvíli jsme si psali a pak si vyměnili čísla. Klasika. Asi o týden později jsme šli na první rande do jedné kavárny na Letné. Bylo to super.
A tak jsme spolu začali „chodit“.
Scházeli jsme se jednou, dvakrát týdně. Chodili jsme do kina, na večeře, na výlety. Dělali jsme prostě normální věci, co dělají páry. Občas u mě zůstala přes víkend. Spala v mé posteli. Půjčovala si moje trička. Všechno nasvědčovalo tomu, že tvoříme pár.
Asi před dvěma týdny mi napsala, že jí není dobře a že potřebuje nějaký čas pro sebe. Jako správný chápavý „přítel“ jsem řekl, že to je v pohodě a ať si odpočine. Dál jsem to neřešil.
Včera se ozvala znovu. Chvíli jsme si psali a pak mi oznámila, že už je jí lépe.
A tak jsem se zeptal. Byla to nevinná, starostlivá otázka. Otázka, kterou by položil každý, komu na tom druhém záleží.
„A co se vlastně stalo, že ti nebylo dobře?“ napsal jsem.
Její odpověď přišla okamžitě. A byla to atomová bomba, která srovnala se zemí mých posledních pět měsíců života.
„Ále, rozešla jsem se s přítelem.“
Chvíli jsem na tu zprávu jen zíral. Přítel? Jaký přítel? Myslel jsem, že JÁ jsem ten přítel.
Opatrně jsem se zeptal: „Ty jsi měla přítele?“
„No jasně,“ odpověděla, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.
„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ nechápal jsem.
A teď přijde ta nejlepší část. Její argumentace byla tak odzbrojující a geniálně pitomá, že jsem nevěděl, co na to říct.
„Protože ses nikdy neptal,“ napsala.
A aby toho nebylo málo, dodala ještě poslední hřebíček do rakve mého pomyslného vztahu: „Já tě vlastně celou tu dobu brala spíš jako kamaráda.“
Takže abych to shrnul. Pět měsíců jsem byl pro holku, o které jsem si myslel, že je moje přítelkyně, jen kamarád na občasné přespání. Vedlejší kolej. A zjistil jsem to jen proto, že jsem se zeptal, proč je smutná.
Takže teď sedím, koukám do zdi a směju se. Směju se tomu, jaký jsem byl blázen. Směju se tomu, že jsem byl pět měsíců v hlavní roli romantické komedie, o které jsem ani nevěděl, že v ní hraju. A nebyl jsem ani ten hlavní hrdina. Byl jsem ten vedlejší, trochu přihlouplý kamarád.
Vlastně je to docela osvobozující. Alespoň už vím, na čem jsem.
Zažili jste někdy tak absurdní nedorozumění v randění, že jste se tomu museli jen smát? Kdy jste zjistili, že váš „vztah“ je pro toho druhého něco úplně jiného? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejlepší lék na zlomené srdce pořádná dávka smíchu.
