Článek
Bylo to jedno z těch srpnových odpolední, kdy je vzduch tak těžký, že se sotva dá dýchat. Seděl jsem v protialkoholní léčebně v Červeném Dvoře a poslouchal svého bratra Petra. Je o deset let starší a právě procházel dvanáctikrokovým programem Anonymních alkoholiků. Jedním z bodů je „náprava křivd“.
Čekal jsem omluvy za opilecké výstupy na rodinných oslavách nebo za peníze, které si kdysi půjčil a nikdy nevrátil. Byl jsem připravený mu všechno odpustit. Kýval jsem, usmíval se, říkal, že je to v pohodě. Chtěl jsem ho podpořit.
A pak to řekl. Jen tak, mimochodem. Jako by mluvil o počasí. Zmínil se o něčem, co se stalo před sedmi lety. O něčem, co můj život nasměrovalo úplně jinam, a já o tom neměl ani tušení.
Tehdy mi bylo sedmnáct a chystal jsem se na vysokou. Hlavičku jsem měl vždycky dobrou, takže ČVUT v Praze vypadalo jako jasná volba. Problém byly peníze. Naši nejsou žádní boháči, nemohli pustit ani korunu a představa pěti let v Praze s obrovským dluhem na krku mě děsila.
Jako spása z nebe se tehdy objevila možnost získat stipendium od místních mecenášů z našich Poděbrad, kteří se rozhodli podporovat nadané studenty z regionu. Byla to obrovská suma, skoro milion korun rozložený do celého studia. Pokrylo by mi to kolej, jídlo, skripta… všechno.
Dřel jsem na té přihlášce týdny. Eseje, doporučení od učitelů, pohovor. Byl jsem nervózní, ale zároveň plný naděje. Byla to moje vstupenka do života bez neustálého strachu o peníze.
O pár měsíců později nadace oznámila, že stipendium získala nějaká dívka z vedlejší vesnice. Byl jsem zklamaný, to ano. Ale svět se nezbořil. Prostě jsem nebyl dost dobrý, říkal jsem si. Zařídil jsem si studentskou půjčku a smířil se s tím, že budu muset makat.
A teď, o sedm let později, mi Petr v té zatuchlé místnosti s linem na podlaze klidně vypráví, jak to bylo doopravdy.
Že jsem to stipendium tehdy vyhrál já.
Pár dní předtím, než mi měl přijít oficiální dopis, potkal v Bille naši starou učitelku Dvořákovou. Seděla v komisi té nadace. S úsměvem mu gratulovala a říkala, jakou mají z mého úspěchu radost. Předpokládala, že to už víme.
Nevěděli jsme. Ale od té chvíle to věděl on. A čekal. Každý den vybíral schránku, dokud ten dopis s logem nadace nepřišel. Vzal ho a já ho nikdy neviděl.
Proč? Prý na mě byl tehdy naštvaný. Už si ani nepamatuje kvůli čemu. Možná kvůli nějaké úplné hlouposti, jako že jsem mu snědl poslední jogurt nebo si bez dovolení pustil jeho oblíbený seriál.
Odpověděl jim. Napsal e-mail, ve kterém jim mým jménem poděkoval, ale oznámil, že jsem dostal plné stipendium na jiné škole a jejich finanční dar už nepotřebuji. Dokonce jim tam drze nechal svoje telefonní číslo pro případné dotazy.
A oni zavolali. A on je přesvědčil. Řekl jim, ať ty peníze dají někomu dalšímu, kdo je potřebuje víc. A oni to udělali.
Seděl tam, s pohledem provinilého štěněte, a říkal, že to od něj bylo „blbý“. Blbý! To slovo mi rezonovalo v hlavě jako výstřel. On si ani neuvědomoval, co způsobil. V jeho očích to byla jen klukovina. Vždyť jsem na tu vejšku přece chodil, ne? Tak o co jde?
Nechápe, že kvůli jeho „vtípku“ mám na krku dluh přes 800 tisíc i s úroky. Nechápe, že jsem celé studium počítal každou korunu. Že jsem jedl čínské polévky, zatímco ostatní chodili na pivo. Že jsem po nocích skládal krabice ve skladu v Horních Počernicích a přes den se snažil neusnout na přednáškách o statice. To všechno abych zaplatil nájem a učebnice.
Ten stres, to neustálé napětí, jestli vyjdu s penězi. Ten pocit, že jsem o tolik pozadu oproti ostatním. To všechno kvůli němu. Kvůli hádce, na kterou si ani nevzpomíná.
Chce nápravu a odpuštění. Ale jak mu mám odpustit něco, co tak zásadně a negativně ovlivnilo můj život a on to ani nevidí? Cítím takový vztek, takovou bezmoc a zradu, že se mi chce křičet.
Část mě ho chce navždy vymazat ze života. Prostě říct, že pro mě skončil. Ale pak se objeví ten tichý hlásek, který našeptává, že je to přece jen bratr a že bych toho mohl jednou litovat.
Jsem v pasti. Jeho terapie se stala mým peklem. Očekává se ode mě, že to spolknu, poplácám ho po rameni a řeknu: „Dobrý, brácho, jedeme dál.“ Ale já nemůžu. Nevím jak.
Máte za sebou zradu, která vám obrátila život vzhůru nohama? Podělte se o svůj příběh na adrese pribehy.kral@seznam.cz a možná právě vaše zkušenost příště pomůže ostatním najít cestu ven.
