Článek
Pochybení lékařů reprezentují dokonce třetí nejčastější příčinu úmrtí ve Spojených státech, po srdečních a onkologických onemocněních, informoval odborný časopis BMJ. Podle autorů této studie každoročně z důvodů chyb umírá přes 250 000 lidí. Děsivá statistika vykresluje značně znepokojivý stav tamního zdravotnictví.
Chyby lékařů přitom rozhodně nejsou ojedinělé ani v tuzemsku. V roce 2023 přišla Spojená akreditační komise, jež hodnotí kvalitu a bezpečí zdravotnických zařízení v Česku, s vlastními odhady. Podle nich se zdravotníkům něco nepovede až v desetině případů.
V každodenní lékařské praxi skutečně může docházet k celé řadě neočekávaných příhod a situací, které mohou mít za následek i poškození pacienta. Je potřeba si uvědomit, že povolání lékaře se v principu neliší od jakékoli jiné lidské činnosti. A každou takovou může doprovázet i právě určitá chybovost.
Medicínskou chybu lze nejjednodušeji definovat jako akt opomenutí v plánování nebo provedení úkonů, který by mohl přispět nebo přispěl k nezamýšlenému výsledku. Docházet k ní může v rámci kterékoli fáze klinické péče o pacienta, to znamená v diagnostických postupech i terapeutických algoritmech. V základu je lze rozdělit na úmyslné a neúmyslné.
Svůj „hřbitov“ mají i čeští lékaři
V českém mediálním prostoru vzbudilo pozornost například kontroverzní prohlášení chirurga Tomáše Šebka, který podobný stav nikterak nerozporoval, naopak otevřeně prohlásil, že každý chirurg včetně jeho samotného má svůj hřbitov. K chybám v této sféře jednoduše nevyhnutelně dochází a někdy vedou dokonce k fatálnímu poškození pacienta.
Realisticky vzato je tak nutné si uvědomit, že chybovost zdravotnického personálu se zřejmě nepodaří vymýtit. A to už z toho důvodu, že správná diagnostika vyžaduje podrobnou anamnézu. Potřebné informace ovšem nejsou vždy dodány objektivně. Pacient v některých případech symptomy zatají anebo příliš zveličí. Svou roli sehrává i časová tíseň a další faktory, jako je hluk, nemoc, nálada, únava či spánková deprivace.
Na konkrétních pracovištích se navíc léčí ročně i desítky tisíc pacientů. Je nutné si uvědomit, že v tak vysokém množství případů se najednou realitou stávají komplikace, které jsou za standardních okolností zavedeny v kolonce „vzácné“.
Nemocnice podle autorů v úvodu citované americké studie nemají v současné době přílišnou motivaci na to, aby se k chybám „přiznávaly“ a změnit to může pouze veřejný tlak. Více se o chybách v medicíně začalo hovořit prakticky až na prahu nového milénia a stále máme v tomto směru i v tuzemsku značné rezervy.
Jak se vyrovnat s chybami v medicíně
Jak se postavit k tomu, že k chybám v medicíně dochází a docházet bude? Znamená to jednoduše v první řadě natolik zpřístupnit informace o chybovosti jednotlivých zařízení, že pacient může mít možnost se místům se špatnou pověstí vyhnout. To vytvoří jednak na tato zařízení patřičný tlak. Navíc to ale může přispět k tomu, že si pacienti jednoduše uvědomí, že lékaři nejsou polobozi v bílých pláštích a k medicínským chybám může i při nejlepší vůli docházet.
Současně by, pakliže už k chybám dojde, měla být prvořadým cílem maximální transparentnost a vyvození organizačních opatření, aby se pokud možno už nikdy neopakovaly. Chyby v medicíně by navíc nikdy neměly být systémové a v každém zařízení by měla být nastavena taková pravidla, aby případné selhání odhalila včas.
Světová zdravotnická organizace tak již v minulosti vydala doporučení pro zdravotníky, v nichž radí, že se mají ujistit, že operují správnou část těla nebo zkontrolovat, zda pacientům skutečně předepisují ty správné léky a nezaměňují je s medikamenty s podobně znějícím názvem. Takzvanou lékovou chybu následně nejčastěji odhalují lékárníci. Stejně tak dochází i k záměnám pacientů, jak dokázal třeba i nedávný případ z pražské nemocnice Bulovka. Sálový tým také někdy ve spěchu nesprávně spočítá nástroje a chirurgické pomůcky použité při zákroku.
Chyby v medicíně je tedy zapotřebí především demýtizovat, připustit jejich existenci a správným způsobem je ošetřit. K nevhodným reakcím patří hněv a vztek. Nijak žádoucí ale nejsou ani sžíravé výčitky svědomí. Z chyb je potřeba vyvodit ponaučení a v další fázi je odpustit.
