Článek
Pojmem normalizace označujeme dobu ohraničenou invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 a sametovou revolucí v listopadu 1989. V této době byla opět zaváděna represivní opatření ve všech složkách tehdejší společnosti, od samotné komunistické strany přes armádu až po jednotlivé podniky nebo zájmová sdružení a organizace.
Hlavním představitelem této etapy naší historie byl Gustáv Husák, celé období bylo charakterizováno také přítomností sovětských vojsk na našem území a v neposlední řadě postupným ekonomickým úpadkem. Politika, kterou v době normalizace komunistická strana aplikovala se občas popisuje větou „nepleťte se do politiky a stát vám zajistí relativně slušnou životní úroveň“. Ani tento narativ však v žádném případě komunisté nebyli schopni naplnit.
Těžký život normalizačního spotřebitele
Velmi často slýchávají především mladí lidé nostalgické vzpomínky některých starších lidí na dobu, kdy stál rohlík 0,40 Kčs. Toto srovnání je však samozřejmě zcela nesmyslné a nevypovídá vůbec o ničem. Jestliže činila průměrná mzda v roce 1989 přesně 3 170 Kčs, znamená to, že při dnešní průměrné mzdě by musel rohlík stát 5,10 Kč. To samé lze říci prakticky o každém jiném produktu, ať již se jedná o potraviny nebo jiné zboží. Problémem však ani zdaleka nebyly pouze ceny. Z dnešního pohledu je těžko představitelné, jak velké množství položek nebylo k sehnání buď vůbec, anebo jen s velkými obtížemi.
Legendární fronty na banány
Rčení, že fronta je dlouhá jako za komunistů, když přivezli banány, se stalo běžně užívanou frází i u těch, kteří už komunismus na vlastní kůži nezažili. Nedostatek banánů a mnoha dalších položek byl způsoben z velké části rigidním cenovým mechanismem. Ceny jednotlivého zboží byly určovány tzv. Centrální plánovací komisí a obchodníci je neměli možnost měnit. To zcela znemožnilo pružné reakce na změny v poptávce i zásobách. V kombinaci s plánovaným hospodářstvím šlo o zcela nefunkční systém, jehož projevem byl mimo jiné neustálý nedostatek toho či onoho zboží.
Co dalšího chybělo? Skoro všechno
Kromě banánů často chybělo maso, nábytek, jízdní kola a v neposlední řadě například dámské hygienické potřeby. Nejhorší situace potom panovala u elektroniky nebo domácích spotřebičů či aut. Na tyto položky se vytvářely pořadníky a na takovou Škodu Favorit se běžně čekalo i více než rok. K tomu je ovšem nutné připočíst i fakt, že zákazník prakticky neměl možnost výběru barvy a jiných detailů. V případě, že auta dorazila, ve frontě před Mototechnou se čekalo v některých případech i několik dní a střídala se v ní většinou celá rodina.
Menší či větší úplatek pro prodejce byl víceméně samozřejmostí. Poněkud potupné čekání na chodníku před prodejnou bylo samozřejmě možné obejít. Jednou z možností byl opravdu velký úplatek či významná protislužba prodejci, tou druhou nákup vozu v Tuzexu. To však bylo mimo možnosti většiny lidí, i zmíněný Favorit stál totiž v dnešních cenách při přepočtu na aktuální průměrnou mzdu asi 600 000 korun.
Návštěva samoobsluhy byl zážitek
Návštěva samoobsluhy v době socialismu se významně lišila od té dnešní. V regálech mnoho zboží nebylo a především: nebylo tam zboží, které zákazníci požadovali. V centrálně plánované a řízené ekonomice neexistovaly samostatně fungující obchody. Vždy šlo o sítě několika málo národních podniků, které se staraly o veškerou logistiku a distribuci.
Mohlo by se zdát, že to není až tak odlišné od fungování současných obchodních řetězců. Problém je ovšem v tom, že v socialistickém hospodářství nebylo možné na jakékoliv úrovni reagovat na aktuální situaci a problémy, ať již byly dány změnou v poptávce nebo jinými faktory. Nebylo možné ani nacházet nové dodavatele v případě, že vztahy s tím současným jsou nefunkční. Dodavatelsko – odběratelské vztahy byly zkrátka pevně dané. Pro pracovníky na konci celého systému, tedy pro prodavače, to znamenalo, že museli neustále odpovídat slovem „nevím“, na otázky zákazníků, kdy přijde to či ono. Současně jim to však umožňovalo si podstatným způsobem přilepšovat ke své mzdě podpultovým prodejem nedostatkového zboží. O tom, že pro ekonomiku to není zrovna dobře, není asi třeba se příliš rozepisovat.
Vzpomínkový optimismus
Jak je možné, že takovýto systém může dnes vzbuzovat nostalgii i u lidí, kteří jej prožili? Psychologie má pro něco takového speciální pojem: „vzpomínkový optimismus“. Od popisované doby již uběhla dlouhá doba a lidský mozek přirozeně vytěsňuje či alespoň upozadňuje negativní vzpomínky. Ty samozřejmě z lidské paměti nemizí, jsou ale přehlušovány vzpomínkami pozitivními.
Také historici dobře vědí, jak mohou být osobní vzpomínky a svědectví stejně tak deformované jako jsou neocenitelné. O skutečném stavu života v socialistickém Československu a postavení spotřebitele v něm koneckonců vypovídají i dobové dokumenty nebo televizní reportáže, které se především ve druhé polovině 80.let začaly v souvislosti s tzv. „přestavbou“ objevovat. Opravdu to není nic, co bychom měli chtít prožít znovu.
Zdroje
Fronta na banány: Kdo mohl, klidně kvůli oblíbenému ovoci utekl z práce
Jak se kupovala auta za socialismu? Buď tři dny ve spacáku, nebo úplatek
ZEMAN, Karel. Analýza privatizačního procesu v České republice. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015. ISBN 978-80-246-2939-1.
