Článek
Pojem underground v obecném měřítku označuje skryté, například neuváděné, neoficiální až ilegální hnutí. Tento výraz se nejčastěji užívá v kontextu s kulturou, a to v různých zemích. Například v rámci vývoje hudby v Anglii se undergroundoví tvůrci uchylovali k hledání nových postupů.
Svoje předchůdce měl přímo český underground ostatně také ve světě. A to konkrétně především na západě, kdy z takzvané kontrakultury čerpal impulsy pro svůj vlastní růst. Zmíněný pojem kontrakultura je spojen se jménem historika a sociologa Theodora Roszaka. Ten poprvé tento termín použil v roce 1969 pro označení společenského disentu. Podle Roszaka byla americká kontrakultura jakýmsi vedlejším produktem vysoce industrializované americké společnosti.
Amerika díky výrazné modernizaci průmyslu zažila po éře velké hospodářské krize naopak období dostatku. Když k tomu připočteme generační rozdíly ve smýšlení nastupující generace, která se chovala více individualisticky, byl odtud už v zásadě jen krok k formování kultury, která se vymezovala vůči mainstreamu. Zrodily se tak kapely jako Deep Purple, The Doors či The Velvet Undeground, které našly nakonec odezvu i v tuzemsku.
Pojem český underground konkrétně označuje neoficiální kulturní proud (subkulturu), který se zřetelněji formoval v době normalizace v 70. letech 20. století. Nejedná se samozřejmě o úplně nové pojetí. Oficiální a neoficiální kultura svoje místo měly bok po boku vždy. Právě v době vlády komunistického režimu však došlo k výraznějšímu rozštěpení a undergroundová kultura nabyla na významu.
Zahrnuje hudbu, literaturu, výtvarné umění a další formy uměleckého vyjádření. Jeho představitelé se především rozhodli tvořit zcela svobodně a neakceptovat žádné kompromisy ve vztahu k tehdy vládnoucímu režimu. Tento neoficiální proud pak přetrvával až do 80. let.
Co byl český underground
Underground především poukazoval na absurditu režimu a stal se formou manifestu mladých lidí vůči vládnoucím strukturám. Umělci tak nemohli svou tvorbu kvůli jejímu protirežimnímu charakteru uveřejňovat tak, jak chtěli.
Znamenalo to pro ně prakticky především to, že k šíření docházelo ilegálně, případně vůbec a hudebníci nebo spisovatelé tvořili tzv. do šuplíku. Členové této svébytné komunity byli pochopitelně za svou ilegální činnost postihováni. Často byli sledováni Státní bezpečností, v mnoha případech se dočkali obvinění z protistátní činnosti, složité měli také nalezení zaměstnání.
Underground byl poměrně radikální a odmítal s tehdy vládnoucí mocí vést jakýkoli dialog. V tom se lišil od disidentů, kteří byli některé hodnoty komunistického režimu nakonec ochotni akceptovat. Mnozí však takto razantní přístup zaujali i pod vlivem zkušeností s okupací z roku 1968, jak upozornil v jednom z rozhovorů také český publicista, filosof, undergroundový hudebník a herec Miroslav Vodrážka. Na základě tohoto autentického svědectví lze zároveň tvrdit, že komunističtí představitelé se svých undergroundových souputníků tak do značné míry obávali.
Mnozí undergroundoví umělci začínající tvořit v éře normalizace mají co říci i současnému publiku. Jsou-li i nadále umělecky činní, jejich tvorba dnes již z části není undergroundem, jelikož přešla do legality. Na své umělecké hodnotě tím však tratit nikterak nemusí, lze tvrdit, že tyto osobnosti přispívají k různorodosti a rozmanitosti, ať už je to na poli literatury nebo hudby.
Obecně však můžeme říci, že underground nevymizel a ve specifické nové podobě existuje i dnes. Je možno jej chápat nejen jako výraz odporu proti režimu, ale v širším slova smyslu i jako označení jakékoli alternativní kultury. Definovat underground není úplně snadné, jelikož ani jeho původní zástupci se příliš definovat či vymezovat nepotřebovali.
Kdo byli nejvýznamnější představitelé českého undergroundu
Jinak se také toto hnutí nazývá druhá kultura. Tím, kdo pojmenoval a zároveň se řídil programem českého undergroundu, se stal Ivan Martin Jirous, řečený Magor. Poprvé se pojem underground objevil v jeho manifestačním díle Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975. Jirous proslul jako básník, ale také výtvarný kritik a spolupracovník rockerů z kapely The Plastic People of the Universe.
Tato hudební skupina patřila rovněž k významným reprezentantům českého undergroundu. Obecně se totiž právě rocková hudba primárně považovala za underground. Frontmanem a hlavním skladatelem „Plastiků“ byl Milan „Mejla“ Hlavsa V kontextu dalšího historického vývoje je především důležité vzpomenout fakt, že soudní proces se členy kapely roku 1976 inicioval vznik hnutí Charty 77. I muzikanti samotní prožívali perzekuce ze strany socialistického režimu, a to kvůli svému vystupování, ale i kvůli vzhledu.
Tato skupina pak našla svůj výraz výraz zhudebněnými texty Egona Bondyho, jež byl další důležitou postavou „podzemní“ socialistického Československa. Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, se stal specifickou a poměrně ambivalentní figurou tuzemské kultury. Od členství v KSČ dospěl ke studiu filosofie a autorství vlastní prózy i poezie a následně i ke kontaktu s českým undergroundem. Mnoho let mu ale byla vytýkána 14 let trvající spolupráce se Státní bezpečností.
Významným členem undergroundového společenství se také stal básník Pavel Zajíček, jinak též člen kapely DG 307. Normalizační režim šokoval svou nihilistickou a provokativní poezií. Vynesla mu uznání, ale také vytrvalé perzekuce. Komunistický režim jej v roce 1976 dokonce ve ve vykonstruovaném procesu poslal do vězení. Jeho dílo však ovlivnilo celé generace mladých lidí.
Zdroje
ŠVEHLA, Marek. Magor a jeho doba: život Ivana M. Jirouse. Praha: Torst, 2017. ISBN 978-80-7215-555-2
518, Vladimir. Kmeny 0: městské subkultury a nezávislé společenské proudy před rokem 1989. V Praze: Bigg Boss & Yinachi, 2013. ISBN 978-80-903973-8-5.
518, Vladimir. Kmeny 90: městské subkultury a nezávislé společenské proudy v letech 1989-2000. V Praze: BiggBoss, 2016. ISBN 978-80-906019-9-4.
ALAN, Josef. Alternativní kultura. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2001.
MACHOVEC, Martin. Pohledy zevnitř. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2008. ISBN 978-80-87053-22-5.
HLAVSA, Mejla a Jan PELC. Bez ohňů je underground. Praha: Maťa, 2001. ISBN 80- 7287-020-3.
PILAŘ, Martin. Underground: (kapitoly o českém literárním undergroundu). Vyd. 2. Brno: Host, 2002. Studium (Host). ISBN 80-7294-046-5.
