Článek
Charta 77 je dnes označována jakožto neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou i státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv. Vznikla právě v roce 1977. K jejím zakladatelům patřil Václav Havel, český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu, později politik a státník. Druhým zakladatelem byl Jan Patočka, označovaný nyní jakožto jeden z nejvýznamnějších českých filozofů 20. století.
Jedním z impulsů, který odstartoval vznik Charty 77 se stalo zadržení členů kapely Plastic People Of The Universe kvůli údajnému výtržnictví. Tím druhým pak fakt, že se již v té době oficiálně Československo zavázalo podpisem Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech právě k dodržování lidských práv.
Oba tyto dokumenty byly zakotveny v helsinských dohodách z roku 1975 a o rok později byly uveřejněny dokonce ve Sbírce zákonů. V praxi se jimi ovšem komunistický režim neřídil. Autoři tohoto prohlášení a skupina lidí, která se kolem Charty zformovala, tak utvořili neformální opoziční skupinu, která stála v čele protirežimního boje. Šlo dokonce o jeden z nejvýznamnějších aktů odporu vůči tehdy vládnoucímu režimu. Havel navíc již v roce 1975 sepsal kritický dopis prezidentu Gustavu Husákovi.
Ačkoli se autoři Charty snažili kvůli postihu komunistickým režimem zůstat v anonymitě, Václav Havel se svým podílem na autorství netajil. Došlo tak k nevyhnutelnému, kdy vládnoucí strana zakročila. Státní bezpečnost zatkla hned 6. ledna 1977 organizátory Charty 77 Václava Havla a herce Pavla Landovského.
Jaký ohlas měla Charta 77 doma i v zahraničí
Znemožnila jim tak sice předat Prohlášení Charty 77 Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, už ale nedokázala zabránit zveřejnění Charty 77 o den později ve světovém tisku. Ta se tedy dostala do řady významných zahraničních médií, jako byl americký The New York Times, francouzský Le Monde, německý Frankfurter Allgemeine Zeitung, britské The Times či italský Corriere della Sera. Což nezůstalo bez odezvy, Charta 77 jednoznačně inspirovala k podobným aktivitám i v jiných zemích.
V úvodním prohlášení chartisté požadovali po tehdejším režimu, aby začal dodržovat své vlastní zákony. Spokojeni nebyli iniciátoři celé akce především s tím, že v tehdejším Československu chyběla svoboda projevu, nebyla respektována práva na svobodu od strachu, na vzdělání, na svobodu vyznání, právo přijímat informace atd. Iniciativa však neměla být nárazovou aktivitou a vydala tak v průběhu své činnosti řadu prohlášení a dokumentů.
Její signatáři byli komunistickým režimem za svou činnost pronásledováni a věznění. Prakticky každý z chartistů prožil zatýkání, výslechy a domovní prohlídky. Samotný Jan Patočka byl podroben výslechu trvajícímu dlouhých 11 hodin. Na jeho následky zemřel a stal se tak paradoxně první obětí represí. Václav Havel kvůli své aktivitě následující roky střídavě trávil pod policejním dohledem a ve vězení.
Chartu 77 podepsalo v roce 1976 celkem 242 lidí, původně 243, přičemž jeden svůj podpis odvolal. První podpisy připojily osobnosti z řad politiků, filozofů, žurnalistů a umělců. K signatářům Charty 77 se zařadila široká škála známých osobností, jako byli Marta Kubišová, John Bok nebo Svatopluk Karásek.
Chartisté tehdy nezpochybnili legitimitu vládnoucího režimu. Pokoušeli se pouze vést dialog. K tomu se ovšem komunisté uchýlit nechtěli a odpovědí byla rozsáhlá propagandistická kampaň, jejímž vyvrcholením se stala tzv. Anticharta.
Antichartě se nepodařilo chartisty umlčet
Oficiální název tohoto prohlášení zněl „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. Jejím vrcholem bylo shromáždění umělců a bavičů, kteří 28. ledna 1977 v Národním divadle a poté 4. února v Divadle hudby deklarovali podporu politice KSČ.
Plamennou obhajobu socialistického zřízení přečetla ve „Zlaté kapličce“ herečka Jiřina Švorcová. S provoláním následně měli zúčastnění vyslovit souhlas. Podepsala velká část tehdejších osobností československého kulturního průmyslu.
Patřili k nim mimo jiné Karel Gott nebo Eva Pilarová. S jasně vysloveným souhlasem s normalizací se umělci pokoušeli vyrovnat různě. Mnozí tvrdili, že podepsali omylem. Karel Gott celoživotně vnímal Antichartu jako především jako podvod komunistického režimu na svou vlastní osobu, nicméně zpěvák byl svým, řekněme, mimořádně „alternativním“ pohledem na svět a značnou úpravou reálií ve vztahu ke své osobě proslulý.
Eva Pilarová se po revoluci za tento akt otevřeně omluvila a pro projekt Paměť národa vyjádřila obdiv k pěvecké kolegyni Martě Kubišové. Té se komunisté snažili ničit život, mimo jiné i vykonstruovaným pornoskandálem. Podobných výjimek, které se od podepsání nakonec distancovaly, však bylo málo.
Ani Anticharta ovšem nakonec nezničila úsilí členů Charty 77. V roce 1989 vyprodukovala i petici nazvanou Několik vět, která odstartovala pád komunistického režimu. Jejími hlavními iniciátory se stali Václav Havel, Jiří Křižan, Stanislav Devátý a Alexandr Vondra. Přirozený útlum činnosti nastal po roce 1989. Na konci roku 1992, konkrétně 3. listopadu, se sešel kolektiv mluvčích a její činnost oficiálně rozpustili.
Zdroje
Blažek, Petr, Schovánek, Radek: Prvních 100 dnů Charty 77: Průvodce historickými událostmi. Praha : Academia, 2018
