Článek
Tehdejší režim v podstatě systematicky pronásledoval katolickou církev od roku 1948 až do roku 1989. Na Slovensku a v Sudetech se ocitla tato instituce pod tlakem a perzekucemi ze strany komunistů a jimi ovládaných úřadů podle dobových svědectví již v roce 1945.
To vychází ze samotné ideologické podstaty komunismu, respektive marxismu. Základ pro tyto myšlenky položil Karl Marx, který společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin. Marxismus se nejen zaobírá otázkami, jak funguje ekonomika a jak se má politicky řídit stát, ale také řeší témata filosofická.
Jeho součástí je tak i takzvaný vědecký ateismus prosazující právě ateismus jakožto jediný přijatelný náhled na svět. Náboženství tak bylo režimem chápáno jako zásadní překážka v přerodu ze socialistické společnosti v komunistickou.
Právě ono přitom vždy intenzivně ovlivňovalo společnost. A to z pozice vládnoucí moci jak v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu. V konečném důsledku tak má možnost vládu legitimizovat, ale stát se i spouštěcím mechanismem revoluce.
Komunistický režim se poměrně vytrvale snažil církev izolovat od jejích mezinárodních kontaktů, jelikož si uvědomoval možnost odporu ze zahraničí. Pokoušel se vytlačit ji na okraj veřejného prostoru a posléze i zcela zlikvidovat. Již v roce 1950 byly z univerzit vyřazeny všechny teologické fakulty. Nicméně podobně nepřátelsky se tehdy vládnoucí režim stavěl i k jednotlivým věřícím a cílem tak bylo víru zcela vymýtit i z osobního života každého jednotlivce.
Vykonstruované procesy systematicky likvidovaly církev
Komunisté se tak nezdráhali sáhnout po různých metodách od zastrašování, přes věznění až po fyzickou likvidaci duchovních i laiků. Docházelo k justičním i méně institucializovaným vraždám, věznění a mučení. Projevovala se také diskriminace přístupu k vyššímu vzdělání a významnějším pozicím ve společnosti, jak uvádějí dostupné zdroje.
Represe vůči duchovním započaly již v 50. letech, politických procesů nakonec proběhlo několik desítek. Rozsudky byly tvrdé, důvody vesměs vykonstruované. Stovky lidí zemřely ještě před započetím procesů. Jednou z nejznámějších obětí komunistického pronásledování se stal farář Josef Toufar, který byl v lednu 1950 obviněn Státní bezpečností ze zinscenování tzv. číhošťského zázraku. Při mši, kterou sloužil, se pohnul kříž nad oltářem.
Toufar věřící vyzíval k větší zbožnosti a k hojnější účasti na bohoslužbách, událost však přitáhla pozornost komunistického režimu, který jej využil k tvrdému výpadu vůči církvi. Duchovní nepřežil čtyři dny trvající kruté mučení, zemřel 25. února 1950 ve vyšetřovací vazbě. Výskyt údajného zázraku se přitom dodnes nepotvrdil a hovoří se o tom, že vše mělo být údajně zinscenováno Státní tajnou bezpečností (StB).
V období tzv. normalizace po násilném potlačení pražského jara v roce 1968 došlo dále ke zřetelnému vyostření společenského klimatu. Ačkoli ještě v roce 1971 jsou patrny jisté známky uvolnění, kdy mohli duchovní pracovat s mládeží, biskupové se ujímali svých úřadů a o dění v 50. letech se otevřeněji hovořilo, záhy došlo k opětovnému útlaku.
Znovu došlo k zakázání řádů, řeholnice v sociální službě přišly o povolení přijímat nové členy, Kněží – řeholníci, pokud obdrželi státní souhlas k vykonávání kněžské služby, působili jako diecézní kněží. Docházelo také k dalšímu zatýkání kněžích.
Docházelo i k rušení klášterů, církev se snažila bránit
Důvodem, proč se vládnoucí režim zaměřil primárně na církev katolickou, je to, že byla nejpočetnější. Stejně tak byla svým hierarchickým uspořádáním nejorganizovanější a nejdisciplinovanější. Z pohledu komunistů se stali „nejrizikovějšími“ řeholníci, kněží a biskupové, protože právě oni byli předpokladem dalšího života církve. Navíc se právě tito představitelé snažili svým věřícím otevírat oči a upozorňovali na nelidské praktiky režimu.
Docházelo tak i k likvidacím klášterů. Řeholníky vládnoucí strana přesouvala do centralizačních táborů – několika klášterů v pohraničí, což byly konkrétně Osek, Králíky, Bohosudov, Hejnice, Broumov, Moravec a přeškolovací střediska v Hájku a České Kamenici. Cíl byl jediný, donutit zejména mladé příslušníky k vystoupení z řádu.
Přesto se však našla řada těch, kteří jednoduše nemohli zradit vlastní přesvědčení a na podepsání prohlášení o spolupráci s komunisty nebo rovnou s StB jednoduše nepřistoupili. Právě víra jim přitom pomáhala nesnadné období překlenout.
Samotná církev se samozřejmě pokoušela vůči komunistickému útlaku bránit. Zformovala se tak i tzv. skrytá církev, která navazovala kontakty se zahraničím. Centrem protikomunistického cítění se stala paradoxně i jednotlivá vězení, kde se měly šanci setkat osobnosti z řad duchovních, které by k sobě za běžných okolností příliš blízko neměly. A symbolem církevního boje proti komunismu se mimo jiné stala i iniciativa Charta 77 sdružující nejen liberály a reformní komunisty, ale právě i křesťany.
Komunistický režim víru však nejen potíral, ale také se ji snažil nahradit. V rámci náboženství totiž člověk získává určitý „návod“ na život. Významné životní mezníky, jako je narození, svatba i smrt, doprovází speciální rituály. Ty bylo potřeba vymýtit a dosadit ideologicky odpovídající alternativu. Například občanskou alternativou, která by nahradila tradiční církevní křest, se stalo dodnes praktikované vítání občánků.
Zdroje
