Článek
...ale nedá se nic dělat, pravdu nelze zamlčovat jen proto, že někomu způsobí bolehlav, třeba i mozkovou mrtvici. Havel v památných dnech věštil vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, a protože od jeho vize uplynulo již pětatřicet let, aniž bychom se tomuto cíli přiblížili třeba jen o krok, naopak lže se a nenávidí mnohem více než kdykoli dříve, nezbývá než pravdivým slovem alespoň přibrzdit žlučovité lháře s vědomím, že každá cesta začíná prvním krokem. Takže pravdu: Právě v éře socialismu československá kultura rozkvetla tak jak nikdy dříve a žel, ani později. Pravda, bolševik netrpěl absolutní tvůrčí svobodu, pokud byla namířena proti režimu, ale na druhou stranu kulturu pokládal za jednu z priorit a loajálním umělcům (kterých byla naprostá většina, aniž by nutně kolaborovali!) vydatně sypal do žlabů a zajišťoval jim stabilní existenci. Pokud jde o ony básníky a rockery, autor plně zaneprázdněn studiem (a)historických pramenů, co do relevance srovnatelných se Starými pověstmi českými patrně nevnímá realitu kolem sebe, a proto nevnímá dění ve společnosti, jinak by byl opatrnější při vynášení soudů nad minulostí a zdráhal by se adorovat současnost. A snažil by se inteligentně vyrovnat s tzv. paradoxem ,,opačných znamének“, kdy je-li něčeho málo, pak toho přibývá, a čeho je příliš, toho postupně ubývá. Takže jaký paradox! Zatímco autor, žluklý kritik neúnavně kydající mrvu na vše, co bylo před Sametovou revolucí (poslední přežívající ,,sameťáci“ typu Martina Fendrycha, Mirky Němcové či Jirky Pehe jistě oceňují, že tento termín uvádím velkým písmenem) lamentuje nad tehdejšími poměry (jež osobně nezažil) ve sféře kultury a nad osudy tehdejších básníků a rockerů, po převratu se velmi rychle začala naplňovat prognóza, že básníci si budou moci psát a vydávat, co je napadne – ale poesie už nikoho nebude zajímat. Jurodivý autor netuší nebo z důvodu ideologické předpojatosti odmítá přiznat, že například Semafor, Divadlo Járy Cimrmana, Disk, Sklep, Nedivadlo Ivana Vyskočila, Porta, Činoherní klub, Divadlo na provázku, Černé divadlo a další scény se zrodily a měly zdaleka největší podporu státu za socialismu, zatímco po revoluci, v podmínkách velké ruky trhu a trvalého nedostatku financí pro kulturu, často jen živoří, pokud již nezanikly. Připomenout můžeme také legendární československou filmovou vlnu, jejíž díla dobývala svět a dodnes jsou součástí světového fondu filmového umění. Opominout nelze ani dnes již neuvěřitelný počet státních zakázek na umělecká díla pro veřejný prostor; teprve po revoluci začali výtvarní umělci lkát nad nedostatkem příležitostí (a peněz!) na zkulturnění ulic a náměstí sochařskými díly, výzdobu fasád nově postavených škol freskami, reliéfy a volnými plastikami, jak to bývalo obvyklé ,,za komunistů“; jako příklady mohu zmínit moderní budovy základních a mateřských škol na pražských sídlištích Novodvorská, Krč, Prosek a Jižní Město. Jinými slovy, ani komunisté nebyli takovými kulturními barbary a lakomci, jakými jsou dnes mnozí demokraté na radnicích našich měst a obcí.
Pokud jde o autorem adorovaný underground, jistě měl své kurážné protagonisty a oddané publikum (náležel jsem do jeho řad), kteří se přirozeným procesem vyprofilovali jako kritici a odpůrci režimu (vždyť každý režim má své ,,černé ovce“) a tendovali k disentu, ale ze samotného faktu, že vůči režimu stáli v opozici, nelze dovodit závěr, že představovali mimořádnou uměleckou kvalitu. Spíše tomu bylo naopak, nadšený amatérismus válcoval profesionalitu. V každém případě vliv undergroundu byl mimo ,,disidentskou bublinu“ marginální, podstatní část společnost jeho protagonisty neznala nebo nereflektovala. Autor by si měl položit kruciální otázku, zda kvalitou své tvorby vynikali či nevynikali a zda dokázali oslovit početnější publikum, byť musíme přiznat, že jen stěží mohli proniknout na veřejnost, pokud stát neumožňoval aktérům undergroudu prezentaci v médiích a na pódiích ve stejné míře jako ,,oficiálním“ umělcům typu Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, Olympiku, Moravanky, Pavla Lišky, občas i Katapultu a Elánu. Anebo zda jejich role byla celkově marginální. Podotýkám, že už dlouho před změnou poměrů jsem býval fanouškem například Plastiků, Abraxasu, Mišíkova Etc., Marsyas a několika dalších nepochybně diskriminovaných kapel, ale nelze přehlížet fakt, že s výjimkou Mišíka a Mirka Imricha a jejich bandů se po změně politických poměrů ostatní ve veřejném prostoru příliš neprosadily, přestože zejména Plastikům se ze strany Václava Havla dostávalo mimořádné podpory, neboť už na Hrádečku kamarádil s Mejlou Hlavsou a Magorem Jirousem. Obávám se, že většina aktérů uměleckého undergroudu se proslavila spíše svými politickými postoji a nonkonformním životním stylem než samotným kumštem.
Nutno ještě připomenout autorem přehlíženou skutečnost, že adorace jedněch a diskriminace jiných nebyl ryze ,,bolševický“ vynález. Každý režim, bez ohledu na které straně železné opony se nachází, chrání sebe sama potlačováním svých kritiků a odpůrců. Například vláda Spojených států dlouho zakazovala Beatles vstup na americkou půdu, v temných dobách ,,honu na čarodějnice“ amerického Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti pronásledovala a k emigraci nutila stovky vědců, literátů, filmařů, scénáristů a herců a stačilo pouhé podezření z levicového smýšlení, aby oběti ,,mccarthysmu“ ztratily šanci uplatnění v oborech, ve kterých dříve excelovaly. Českoslovenští komunisté nepochybně potlačovali tvůrčí svobodu a korigovali kreativitu u umělců, kteří ale vlastně nedělali nic jiného, než že uplatňovali ústavně zaručená občanská práva. Na druhou stranu režim do umělecké sféry investoval ohromné prostředky (rozhodně násobně větší než polistopadové vlády, krajská a obecní zastupitelstva), takže umělci všech kategorií, pokud neupadli v nemilost, byli existenčně zajištěni bez ohledu na to, jak úspěšnou jejich tvorba byla. Pan Král se stylizuje do role kladiva na socialismus (malleus socialis), tedy na instrument obdobný tomu, co známe jako středověký manuál Malleus malefacarum – kladivo na čarodějnice. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Komu minulost víc než současnost vadí?
Kdo na socialismus jako špaček nadává?
Kdo se děsí, že národ kapitalismus zradí
a že Samet je šunt, co špatně se prodává?
*
Inu, Jarda Král vede boj za záchranu idejí,
jako školák pilně opisuje z agitek ÚSTRKu,
jenže mezi životem a idejemi propasti zejí;
zdá se, že obrat zpět bude cestou k pokroku.
*
Undergroud měl své kouzlo a uměl prudit,
pro režim byl tím, čím v zadnici je osina!
Kdo by dbal o kvalitu, hlavně nesměl nudit,
až vzpourou proti konvencím kumšt začíná.
