Článek
Richard Pokorný bije na poplach a vyčítá, ale dopadlo to jako vždycky: nepochopil meritum věci, tedy smysl Babišova vystoupení v Poslanecké sněmovně, jímž nemělo být podání vysvětlení jak hodlá řešit spíše fiktivní než reálný střet zájmů, nýbrž 1) objasnění historie jeho podnikání a fungování Agrofertu, což jsou témata, na které jsou zájmovými skupinami účelově nabalovány nejrůznější dezinformace s cílem poškodit jak Babiše, tak Agrofert, a 2) snaha vyvrátit všechna obvinění, která Babiš pokládá za nepravdivá, a prokázat, že kauzy, které jsou mu celé roky otloukány o hlavu, byly vytvořeny uměle, a to s pomocí sdělovacích prostředků, které při svém proslovu výslovně jmenoval. Známe je všichni a někteří z nás z té špatné stránky, když si osobovaly neexistující právo cenzorovat a mazat naše komentáře, které sice mohly pravdivé a vyjádřené korektně, ale nekorespondovaly s ideologickou a politickou orientací redakce, anebo nás na měsíc i déle zablokovaly. Já jsem rozpravu na dnešní mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny svolanou příští opozicí chápal jako pranýř připravený pro Babiše a proto rozumím jeho snaze před finálním vystoupením, na němž by měl vysvětlit svou strategii ohledně možného střetu zájmů, nejprve formou prologu poslancům i veřejnosti vysvětlit, že není ďáblem, za kterého ho neustále označuje permanentně demagogická Fialova parta, stylizující se do role inkvizičního exorcisty, a že Agrofert není filiálkou pekla na Zemi. Myslím, že jeho slova byla určena i prezidentovi, který čerpá veškeré, povýtce jednostranné (dez)informace o Babišovi od Fialova kartelu, od s kartelem sympatizujících médií, a od svých poradců typu manipulátora Koláře seniora, proto byla zapotřebí, aby také slyšel hlas z druhé strany. Naslouchat zástupcům nové opozice bylo však utrpením pro každého, kdo je do Babišových kauz alespoň orientačně zasvěcen a proto ví, že to co mleli například Richterová, Hřib, Výborný nebo Dvořák bylo na hony vzdáleno pravdě, o to blíž lživé propagandě. Z mnoha nesmyslů namátkou zmiňuje neustále omílanou nepravdu, že Babiš je starým estébákem, jak až do omrzení vykřikuje například Hřib. Je tomu opravdu tak? Obstojí tvrzení, že slovenský Ústavní soud deklaroval, že Babiš byl v registru StB evidován oprávněně? Ale kdepak, ÚS sice Babišovu žalobu zamítl, ale nevyslovil, že Babiš byl agentem či spolupracovníkem tajné služby. Ústavní soud totiž neřešil meritum věci, proto nevydal meritorní rozhodnutí, ale pouze rozhodnutí procesní: dospěl totiž k závěru, že slovenský Ústav paměti ve věci není pasivně legitimován a proto nemohl být žalován (což je absurdní s ohledem na skutečnost, že to byl Ústav paměti, kdo o Babišovi uveřejnil spornou informaci, z hlediska zákona na ochranu osobnosti byl tedy plně zodpovědný za difamaci Andreje Babiše informací, kterou dotčená osoba pokládá za pomluvu).
Pokud jde o podstatu problému, jímž je údajný střet zájmů, aktuálně expert z katedry ústavního práva vysvětlil, a to srozumitelně, že předmětné ustanovení zákona a Ústavy dopadají na politiky, kteří podnikají, ale jak řekl, Babiš je sice vlastníkem koncernu, ale nepodniká – protože podniká Agrofert, resp. autonomně více než 250 firem holdingu v pěti zemích. Podle ústavního právníka je proto absurdní nutit ho, aby řešil střet zájmů, který za daných okolností objektivně nemá. Rovněž ústavní právník Zdeněk Koudelka, docent na Katedře ústavního práva a politologie na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, dnes vyjádřil názor, že Babiš ve střetu zájmů není a dodal, že prezident lže. „Zákon o střetu zájmů zakazuje, aby člen vlády byl členem představenstva nebo dozorčí rady Agrofertu. Pouhé vlastnictví akcií nezakazuje, pokud Agrofert neprovozuje rozhlas, televizi či nevydává noviny, což nečiní. Andrej Babiš tedy může být jmenován předsedou vlády. Zákon o střetu zájmů to neomezuje. Pokud prezident svou nechuť jmenovat Andreje Babiše předsedou vlády odůvodňuje údajným rozporem s evropským zákonem o střetu zájmů, který neexistuje, či s naším zákonem, který vlastnictví akcií nezakazuje, tak lže.“ My samozřejmě dlouho víme, že pan prezident Pavel je členem Fialovy koalice, která mu pomohla dostat se na Hrad, takže jeho snaha odvděčit se svým dobrodincům je pochopitelná, nechybí nám přece empatie a pochopení pro lidské slabosti. Co mně osobně ale chybí je porozumění pro zneužívání prezidentského úřadu k dehonestaci nejpopulárnějšího, nejúspěšnějšího politika a mimo jiné sociálně nejvnímavějšího politika, jehož po vládě tvrdě asociální pravice už naléhavě potřebuje přinejmenším 43% našich chudých spoluobčanů. Ale také například průmyslníci z energeticky náročných oborů, jakými jsou třeba hutní výroba, sklářství, chemický průmysl, zbrojní produkce, apod. Například po likvidaci Liberty v republice zůstala jediná ocelárna, a to v situaci, kdy Fialova vláda neustále bije na poplach, varuje před ruským imperialismem, kdy zahájila rozsáhlou militarizaci státu a kdy klade extrémní důraz na zbrojení, což ale bez železa, ocele, koksu a dalších výrobních kapacit není možné. Ostatně snaha zlikvidovat nebo alespoň maximálně poškodit démonizovaný Agrofert je zároveň snahou paralyzovat chemickou výrobu a tím - mimo jiné - ukončit vlastní produkci nitrocelulózy, která je tím, co dává kulkám a granátům explozivní energii, rychlost, směr, dolet a smrtící účinky. Pravda, armáda by se mohla obejít bez střelného prachu, pokud by od palných zbraní přešla k osvědčeným lukům, kuším a katapultům, s nimiž se lidé dokázali s minimálními náklady úspěšně zabíjet po tisíce let; ještě roku 1876 Siouxové spolu s Čejeny a Arapahy na návrších Little Big Hornu zmasakrovali 7. kavalerii generála Custera luky, kopími a tomahavky – tak proč se k nim nevrátit, když k jejich výrobě postačuje dřevo, tětivy ze zvířecích šlach a pazourkové či obsidiánové hroty? Šavle nepřipadají do úvahy, protože bez oceláren nebude ocel a bez ocele nikdo šavli nevyrobí. A tak zatímco v sousedním Německu či Maďarsku si Agrofertu považují a oceňují jeho přínos nejen pro ekonomiku, ale také pro společnost, v Česku si nepříliš inteligentní, nerozvážní, nezodpovědní, nepopulární a nepříliš úspěšní politici ,,demokratických stran“ v kooperaci s pražskými médii a aktivisty dali za cíl Agrofertu co nejvíce škodit, protože jeho vlastníkem je nejúspěšnější a nejpopulárnější politik posledního dvacetiletí, proti němuž nemají jinou zbraň než ,,program Antibabiš“, který v sobě zahrnuje téměř vše špatné, co si mohou lidé navzájem dělat – difamaci, dehonestaci, ostrakizaci, kriminalizaci a zlou satiru. Což minulou neděli v polední diskuzi TV Prima předváděl nejzbytečnější ministr Fialovy vlády Dvořák, který se nezdráhal vypustit do éteru tvrzení, že (cituji) Babiš je opakovaně soudně usvědčený lhář. Mám za politováníhodné, že jeho oponenti a moderátorka nereagovali návrhem, aby pro diváky upřesnil jaké soudy, jakými meritorními rozhodnutími a pod jakými spisovými značkami ve svých rozsudcích či usnesením deklarovaly, že Babiš je lhář. Ve skutečnosti takové rozhodnutí neexistuje, tak jako neexistuje rozsudek, v němž by příslušný soud konstatoval, že Babiš byl agentem či spolupracovníkem StB. Přesto se veřejném prostorem už roky nesou pomluvy, šířené ze strany jeho politických protivníků, že Babiš je usvědčeným lhářem a udavačem se službách tajné bezpečnosti. Na tomto místě připomínám, že rozhodnutí slovenského Ústavního soudu, jímž se mnozí ohánějí, je toliko procesní, nikoli meritorní povahy, a ÚS jím překvapivě řešil otázku, zda Ústav paměti byl či nebyl ve věci pasivně legitimován, tedy zda měl být žalován. Žalovanou stranou ve sporech o evidenci osob v archivních dokumentech někdejší tajné policie StB v komunistickém Československu prý nemá být na Slovensku Ústav paměti národa (ÚPN). Rozhodnutí slovenského ústavního soudu je přelomovým. Slovenský nejvyšší soud i nižší soudy v minulosti opakovaně rozhodly, že lidé ve sporech o oprávněnost evidence u StB mohou žalovat právě ÚPN, byť ústav opakovaně namítal svou nepříslušnost v takových kauzách. Ústavní soud ale neuvedl, kdo by měl být ve zmiňovaných sporech žalovanou stranou. Marně se Babišovi právníci domáhají, aby Ústavní soud určil subjekt, který by žalován měl být; Ústavní soud nereaguje, což je vskutku skandální postoj nejvyšší soudní autority, která by měla být ochráncem ústavnosti - ale tak jako v Česku metamorfovala v poĺitickou instituci. Slovenský nejvyšší soud i nižší soudy v minulosti opakovaně rozhodly, že lidé ve sporech o oprávněnost evidence u StB mohou žalovat právě ÚPN, byť ústav opakovaně namítal svou nepříslušnost v takových kauzách. Ústavní soud ale neuvedl, kdo by měl být ve zmiňovaných sporech žalovanou stranou. „Ústavní soud zastává názor, že Ústav paměti národa není pasivně legitimovaný, a to jak z hlediska odpovědnosti za neoprávněnou evidenci (u StB), tak ani z hlediska odpovědnosti za zveřejnění této evidence,“ uvedl předseda tříčlenného senátu slovenského ústavního soudu Ladislav Orosz. Vzhledem k tomu, že podle ústavních soudců ÚPN není příslušným ve sporu coby žalovaný, krajský soud měl Babišovu žalobu zamítnout - a to nikoli proto, jak se u nás traduje, že v důkazním řízení bylo prokázáno, že Babiš byl spolupracovníkem StB, nýbrž pouze a jedině z procesního důvodu, takže otázka údajně oprávněné evidence ve svazku StB dodnes nebyla meritorně vyřešena. A zřejmě už ani nebude, protože Ústav paměti národa dosud nepředložil žádný důkaz. který by prokazoval, že Andrej Babiš podepsal závazek spolupráce s StB. Co je pro věc důležité, je skutečnost, že za pětatřicet let, které uplynuly od Sametové revoluce, se neobjevil ani jediný svědek, který by Babiše obvinil, že na něj donášel a že mu ublížil. V reakci na impotenci Ústavního soudu Babiš ČTK napsal, že případ bude zneužívat jeho politická konkurence v předvolební kampani i po ní. Což se v plné míře potvrdilo, jak nám to dnes a denně dokazují takoví fanatici jakými jsou například Hřib, Fiala, zmíněný Dvořák, Výborný, Richterová, Lipavský, bývalý předseda ÚS Rychetský a mnozí další, kteří své politické kariéry založili na antibabišismu a bez něj by už neměli ve svém repertoáru téma.
Podle Babišových právníků na Slovensku aktuální rozhodnutí Ústavního soudu nastoluje chaos ve slovenském soudním systému. Dosavadní praxe, kdy lidé žalovali právě Ústav paměti národa, se totiž opírala o rozsudek Nejvyššího soudu z roku 2011. Ten v rámci sjednocování rozhodnutí dokonce vyšel ve Sbírce stanovisek nejvyššího soudu. Ústavní soud překvapivě zrušil pravomocná rozhodnutí bratislavského krajského i nejvyššího soudu, podle nichž byl šéf českého hnutí ANO Andrej Babiš evidován v dokumentech StB jako její agent neoprávněně, neboť obě soudní instance podle ÚS pochybily tím, že svá rozhodnutí opřely o svědectví bývalých příslušníků StB, aniž by ti byli před výpovědí zbaveni mlčenlivosti. Absurdní, ale pro zpolitizované soudy typické.
Vraťme se k údajnému střetu zájmů: Požadavek prezidenta Pavla, aby Andrej Babiš vyřešil svůj střet zájmů ještě před jmenováním premiérem, nemá podle emeritního soudce Ústavního soudu Radovana Suchánka oporu v zákonech. Suchánek argumentuje, že povinnost se vztahuje až na jmenovaného člena vlády, nikoli na kandidáta, a řeší se v zákonných lhůtách až po nástupu do funkce. Prezident tak podle něj překračuje své pravomoci a klade si podmínku, která mu nepřísluší. Ústava ve formulaci slibu člena vlády obsahuje jeho závazek nezneužít svého postavení (čl. 69 odst. 2). Navazující ústavní ustanovení stanoví, že člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce, přičemž podrobnosti stanoví zákon (čl. 70). Tím je zákon o střetu zájmů, který upravuje povinnost veřejných funkcionářů vykonávat svoji funkci tak, aby nedocházelo ke střetu mezi jejich osobními zájmy a zájmy, které jsou povinni z titulu své funkce prosazovat nebo hájit, a též omezení některých činností veřejných funkcionářů [§ 1 písm. a) a c)].
Podle zákona je veřejný funkcionář povinen zdržet se každého jednání, při kterém mohou jeho osobní zájmy ovlivnit výkon jeho funkce, přičemž dojde-li ke střetu řádného výkonu funkce ve veřejném zájmu se zájmem osobním, nesmí veřejný funkcionář upřednostňovat svůj osobní zájem před zájmy, které je jako veřejný funkcionář povinen prosazovat a hájit (§ 3 odst. 1 a 2). Veřejnými funkcionáři jsou ti, kdo jsou uvedeni v § 2 zákona. Konkrétně pak § 4 odst. 1 zákona stanoví, že člen vlády nesmí a) podnikat nebo provozovat jinou samostatnou výdělečnou činnost, b) být členem statutárního orgánu, členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu právnické osoby, která podniká, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, a c) být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu nebo ve služebním poměru, nejde-li o vztah nebo poměr, v němž působí jako veřejný funkcionář. Dále pak v § 4 odst. 2 zákon o střetu zájmů stanoví, že toto omezení (tj. omezení podle § 4 odst. 1) se nevztahuje na správu vlastního majetku a na činnost vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární, uměleckou nebo sportovní, nejde-li o vlastní podnikání v těchto oborech.
Člen vlády tak smí vlastnit i podíl v obchodní společnosti (libovolně velký), neboť správa vlastního majetku je z omezení stanovených v § 4 odst. 1 zákona vyňata. Tím, že Andrej Babiš vlastní 100 % listinných akcií v obchodní společnosti AGROFERT, a. s., popř. v jiných obchodních společnostech, se do střetu zájmů nedostane ani v případě, že bude jmenován předsedou vlády a podíly v těchto společnostech si nadále ponechá.
Jak Ústavní soud správně v nálezu uvedl, „tento zákon nevylučuje z výkonu veřejných funkcí občana na základě samotného majetku (jako je tomu v případě tzv. majetkového cenzu), a to ani v případě jím vykonávaných ‚činností‘, které jsou s majetkem spojeny (tj. ucházení se o veřejné zakázky, získávání dotací či investičních pobídek či působení v mediální oblasti)“ (bod 133).
Zdůraznil rovněž, že „zákon o střetu zájmů má povahu speciálního zákona z hlediska výkonu veřejné moci, proto je vyloučen (s ohledem na omezující povahu jeho ustanovení) výklad rozšiřující, nebo dokonce použití analogie s jinými právními předpisy“ (bod 126; viz i bod 117).
Stanoví-li pak zákon o střetu zájmů v § 4 odst. 3, že „veřejní funkcionáři uvedení v odstavci 1 jsou povinni činnosti tam uvedené“ (tj. podnikání, členství v orgánech podnikajících právnických osob a pracovněprávní či obdobný vztah nebo služební poměr) ukončit bez zbytečného odkladu poté, co začali vykonávat svou funkci, nejpozději však do 30 dnů ode dne zahájení výkonu funkce, jde opět o ukončení jen těch činností, na něž nedopadají výjimky dle § 4 odst. 2, tzn. správu vlastního majetku členové vlády ukončovat samozřejmě nemusejí.
Jen podnikání, členství v orgánech podnikajících právnických osob a pracovněprávního či obdobného vztah nebo služebního poměru se pak týká i další věta v § 4 odst. 3 zákona, podle níž není-li k ukončení (takové) činnosti z důvodů nezávislých na vůli veřejného funkcionáře možné dodržet lhůtu uvedenou v předchozí větě (tj. lhůtu vymezenou slovy „bez zbytečného odkladu … nejpozději však do 30 dnů ode dne zahájení výkonu funkce“), veřejný funkcionář (člen vlády) o této skutečnosti v dané lhůtě informuje evidenční orgán (Ministerstvo spravedlnosti) a provede všechna potřebná opatření směřující k ukončení činnosti. Ustanovení zvláštních právních předpisů tím nejsou dotčena.
Ústavní ani zákonná úprava tedy vůbec neupravuje nějaká „preventivní“ opatření, která by musel činit kandidát na funkci předsedy či člena vlády ještě předtím, než se jím stane. Zákon o střetu zájmů naopak umožňuje, aby si člen vlády uspořádal své poměry v určitých zákonných lhůtách po jmenování do funkce (bez zbytečného odkladu, resp. do 30 dnů, popř. i v době po uplynutí 30 dnů, když uvedení svých poměrů do souladu se zákonem nemůže ovlivnit), a to výlučně jen u těch činností (podnikání, členství, poměrů), které podle zákona nesmí vykonávat.
To potvrdil i Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 4/17, v němž uvádí: „Právní předpisy České republiky nikomu předem nebrání ucházet se o volenou nebo jinou veřejnou funkci z důvodu možného střetu zájmů založeného na majetku nebo provozování určité činnosti; nestanoví tedy předem, že se o ni vůbec nelze ucházet z důvodu střetu zájmů či vzniku neslučitelnosti funkcí. V takovém případě by sporné otázky musely být vyřešeny dříve, než by k volbě nebo jmenování došlo. Naopak stanoví, že o veřejnou funkci se při splnění dalších podmínek (věk, občanství, vzdělání, odbornost, praxe atd.) může ucházet každý s tím, že případný vznik neslučitelnosti nebo střetu zájmů bude řešen až v případě, že veřejnou funkci nabude“ (bod 116 odůvodnění).
Prezident se sice zaklíná odkazem na pět let starý nález Ústavního soudu - ten však na danou věc nesedí. Tento nález sice obsahuje formulaci, podle níž „(…) je i povinností prezidenta republiky přihlížet při zvažování, koho jmenovat předsedou vlády (a poté jejími členy), k tomu, zda jmenováním může takový (zejména neřešitelný) střet vzniknout a zda bude moci být řešen postupem, který Ústava, popř. zákon (zejména zákon o střetu zájmů), předvídá“ (bod 197), na niž se odvolává Kancelář prezidenta republiky. Co ale znamená ono přihlížení při zvažování v souvislosti s výkonem prezidentovy pravomoci jmenovat předsedu a další členy vlády?
Podle Ústavního soudu „má být vláda obsazena osobami, od kterých lze očekávat, že se budou své funkci věnovat ‚na plný úvazek‘, půjde o osobnosti celistvé (s integritou), takže nebudou ‚rozpolceny‘ při plnění úkolů ve veřejném zájmu, jehož význam si uvědomují, ve vztahu ke státu budou náležitě ‚loajální‘ (…), nebudou nejen ve střetu zájmů, ale budou svou veřejnou funkci zastávat tak, že se ani ve střetu zájmů nebudou navenek jevit“. Tato věta pak pokračuje slovy: „za tím účelem budou pravidelně oznamovat skutečnosti, které jsou potřebné pro posouzení, zda tato pravidla dodržují, a v případě pochybností se podrobí procedurám, ve kterých bude plnění pravidel zákona o střetu zájmů prověřováno, a podrobí se rozhodnutím z nich vzešlým, nevyvodí-li z jinak neřešitelné situace závěry již samy“ (bod 88). Z těchto hledisek zjevně nejsou dány důvody k pochybám, zda Andrej Babiš, jehož prezident pověřil jednáním o sestavení vlády, splňuje ústavní a zákonné podmínky ke jmenování předsedou vlády. Z kontextu nálezu se přitom jasně zjevuje, že absence střetu zájmů – jak výše uvedeno – k právním podmínkám pro ustanovení do jmenované funkce nepatří, jak potvrdil Ústavní soud i v bodu 140 nálezu, kde „zdůrazňuje to, co již bylo uvedeno výše v jiné souvislosti; aby mohl nastat stav střetu zájmů či neslučitelnosti, musí být nejdříve někdo do veřejné funkce ustanoven (zvolen nebo jmenován). Podmínky pro ustanovení do veřejné funkce proto de lege lata nelze ztotožňovat s podmínkami pro výkon veřejné funkce, kterou někdo nabyl, popř. se jí ujal.“
Prezident a jeho věrní zřejmě dosud nepochopili, že prezident NENÍ strážce ústavnosti. Petr Pavel se přesto do této role s gustem stylizuje. Jelikož je Česká republika demokratickým právním státem (čl. 1 odst. 1 Ústavy), platí také pro prezidenta republiky to, co pro jiné orgány veřejné moci, totiž že může státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V inauguračním projevu prezident republiky Petr Pavel uvedl, že „role prezidenta je nejtěžší právě tam, kde končí rozsah jeho pravomocí.“ Ústava ani zákony prezidentu nesvěřují pravomoc posuzovat, zda kandidát na funkci předsedy či člena vlády je nebo není ve střetu zájmů, ostatně není k tomu ani vybaven právními nástroji, jimiž by to mohl zjistit.
K evidenci a rozhodování ve věci střetu zájmů členů vlády jsou povolány jiné státní orgány – Ministerstvo spravedlnosti jako evidenční orgán a ústřední orgán státní správy pro střet zájmů, jež rozhoduje i o přestupcích [§ 11 odst. 5 tzv. kompetenčního zákona, § 23 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona o střetu zájmů], popř. soudy. Ani plněním povinnosti zachovávat Ústavu a zákony, plynoucí z prezidentova slibu, se z něj nestává orgán ochrany ústavnosti – tím je Ústavní soud (čl. 83 Ústavy). Jeho výslovnou a přední ústavní povinností je po demisi vlády jmenovat nového předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády [čl. 62 písm. a), čl. 68 odst. 2 Ústavy]. Neboť – jak opět uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu –„Poslanecká sněmovna složená na základě výsledku voleb pak následně legitimuje vládu k výkonu funkce (nikoli prezident jako jmenovací orgán)“ (bod 115). Starost o to, že „by už jmenováním (Andreje Babiše) vznikalo podezření, že prezident zakládá neústavní stav“ ve světle ústavní i zákonné úpravy, jakož i judikatury Ústavního soudu, tak není na místě. Tolik emeritní soudce ÚS Radovan Suchánek, s jehož výkladem korespondují názory dalších právníků, politologů a samozřejmě řady politiků.
A nyní špetka zamyšlení nad neustále akcentovaný problém dotací pro Agrofert (= pro Babiše): Budoucí opozice se permanentně stylizuje do role morální autority a neúnavně po celé roky nastoluje jako kruciální téma údajné Babišovy hříchy – vlastně kromě Ukrajiny žádné jiné nosné téma ani nemá. Totální vyprázdněnost. Proto není schopna opustit ,,program antibabiš“, neustále ho recykluje a inovuje, za což jsou jí redakce pražských médií nevýslovně vděčny, protože jim tak umožňuje vyplnit značnou část publicistické a zpravodajské nabídky. A svůj vděk projevují tím, že dosluhující vládní koalici podporují natolik, až je lze definovat jako kolektivní orgán agitace a propagandy obnovené Národní fronty složené z ODS, Starostů, TOP 09, Lidovců a Pirátů, což je ryze pražská záležitost. Háček je v tom, že pokud jde o morálku dosluhující vládní koalice se během čtyř let (ODS v průběhu pětatřiceti let) dokázala zamotat do tolika korupčních a jiných afér a takový počet jejich straníků padl do rukou orgánů činných v trestním řízení, že nejsou o nic svatější než čerti v pekle. Je až s podivem, že moralizovat na účet Andreje Babiše se opovažuje například premiér Fiala místo aby se už zpovídal ze svých kriminálních aktivit policejnímu vyšetřovateli a státními zástupci – vždyť kdokoli jiný by za provozování vysoce ziskové ,,barmské“ neziskovky, která je očividným podvodem, nebo za fígl s mafiánskou kampeličkou, která sloužila jako pračka špinavých peněz, by byl z úřadu vlády policejním komandem vyveden s klepety na rukách a umístěn do vazby. Stejně tak zanícený moralista Rakušan s jeho šifrovaným telefonem a odhalenými kontakty na podsvětí. Jako ministr vnitra zřejmě dokázal vytvořit ochrannou stěnu mezi svými vládními kumpány, zákonem a spravedlností. Nebo Jurečka, sedlák, který se stal ministrem, bouřící proti dotacím Agrofertu, ačkoli jeho velkostatek je vydatně živen dotacemi, a to procentuálně mnohem více než kterýkoli z podniků koncernu Agrofert. Připomeňme si odhalení iDnes ze dne 7.1.2025: Rodina lidoveckého ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky čelí dalšímu podezření ze střetu zájmů. Jurečkův bratr Lukáš, který je členem lidovců, čerpá přes družstvo Pooslaví Nová ves milionové investiční dotace. Už v době, kdy Marian Jurečka řídil rezort zemědělství ve vládě Bohuslava Sobotky, organizace dotace čerpala, přičemž Jurečkův bratr tehdy působil jako ministerský poradce. Jurečkovo družstvo hospodaří na 1 709 hektarech půdy, z toho je naprostá většina orná půda. Podle současného ministra zemědělství Marka Výborného, který je spolustraník bratrů Jurečkových, není na čerpání dotací nic špatného a patří to k českému zemědělství. „Nemůžete firmu diskriminovat z možnosti o dotace žádat jenom proto, že ji řídí bratr člena vlády,“ uvedl Výborný a k tomu doplnil, že podmínky pro získání dotací jsou pro všechny stejné. Zemědělský podnik vedený Jurečkovým bratrem, čelil totožné kauze, jež také souvisela s udělováním dotací. Mimo to Lukáš Jurečka působil na ministerstvu zemědělství jako poradce. „Náplní práce pana Lukáše Jurečky je poradenství, analýzy a připomínkování materiálů pro pana ministra. Vzhledem k tomu, že vykonává práci poradce, má přístup do materiálů ministerstva,“ uvedla tehdy mluvčí resortu Markéta Ježková. Ale (nejen) včera na mimořádném jednání Sněmovny Jurečka a Výborný, oba samozřejmě zbožní katolíci, ve svatém rozhořčení bouřili proti dotacím pro Agrofert a při vyslovení jména Babiš se div nekřižovali, jako kdyby spatřili Satana. Takže jsme to po pětatřiceti letech budování demokracie dopracovali až do stadia, kdy čerti se křižují při setkání s ďáblem…
V závěru své filipiky Ríša triumfuje, když Babiše hodnotí jako člověka (cituji) ,, jehož podnikání je natolik závislé na dotacích, že by bez nich zbankrotoval. Pokud má být někdo takový odrazem naší většinové společnosti, jsme bezesporu společností velmi vážně nemocnou…" Námitky:
Předně Ríša nedomýšlí, že prakticky všechny zemědělské podniky napříč Evropou se bez dotací neobejdou, Agrofert není výjimkou. I proto tak bouřlivě reagují zemědělci například ve Francii, ale také u nás, v Polsku a jinde na každý pokus Bruselu či Paříže korigovat dotace v jejich neprospěch. Kromě toho dotace činí necelá dvě procenta v celkové ekonomické bilanci Agrofertu, což je koncern tvořený cca 250 (!!!) firmami ve čtyřech zemích, proto tvrzení, jež Ríša nekriticky přebírá z narativů antibabišovské propagandy, je dezinformací. Bez dotací by se položila většina agropodniků – ale mezi výjimky náleží Agrofert. Dotace tvoří stěžejní prvek zemědělského podnikání. Zemědělství je dotovaným sektorem prakticky na celém světě, a to dokonce v rámci Evropy nečlenskými zeměmi (Norsko, Švýcarsko) více než v samotné EU.
V závěru své filipiky se autor obrací na čtenáře návodnou otázkou, kterou lze chápat také jako přísné pokárání: ,,A vy voliči hnutí ANO se zkuste zamyslet – opravdu svoji volbu pořád myslíte vážně?"
A odpověď? To, zda voliči budou či nebudou mít důvod litovat, že dali své hlasy hnutí ANO, může být relevantním tématem nejdříve za tři až čtyři roky, ale nikoli dnes, kdy příští vláda ještě ani nedostala klíče od Strakovky. Za to už dnes máme jasno, zda nebylo chybou před čtyřmi lety volit koalice Spolu a Pirstan – vždyť tentokráte ODS, TOP 09, Lidovce, Piráty a Starosty nevolili ani mnozí z těch, kteří je s nadšením podporovali při minulých volbách! Raději se voleb nezúčastnili, přestože Fiala a spol. s vydatnou pomocí médií burcovali národ k boji proti Babišovi, Okamurovi, Turkovi a Konečné slogany o tom, že tentokráte jde o všechno a že se bude rozhodovat o tom, zda republika zůstane věrna Západu nebo zda zamíří do tlamy kremelského vlkodlaka. Drtivé vítězství těch, před nimiž současná vládní koalice varovala jako před Armageddonem, je ostudnou vizitkou Fialovy vlády, za kterou se Pokorný dlouho po volbách bije jako lev, protože odmítá vzít na vědomí její závěrečnou bilanci: až příliš mnoha lidem se žije hůře než jak se jim žilo dříve a perspektivy na konci Fialovy vlády jsou stejně málo optimistické jako pohled na krematorium. Důkazem, že hlasy pro Fialovu koalici byla pro republiku, národ a jednotlivé občany špatnou volbou, je závěrečná bilance Fialovy vlády, nekonečná série korupčních a jiných afér, dramatický úpadek střední třídy, která bývala pilířem ekonomiky, 43% lidí žijících na pokraji chudoby, zoufalá situace na trhu s byty, nejdramatičtější pokles porodnosti za poslední tři století (míra porodnosti je jedním z hlavních indikátorů důvěry lidí v politický a ekonomický systém), atd. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Ne každý kdo píše je schopen chápat o čem píše,
mnozí nerozumí podstatě, kontextu a kauzalitě,
čím míň vědí tím víc podléhají intelektuální pýše,
a potom bez mrknutí oka s vaničkou vylijí i dítě.
*
Mnozí věří že více než ostatní všemu rozumí
každé téma prý vnímají hlouběji a do větší šíře,
a tak máme na internetu génie co myslet neumí
a na sítích řádí jako vzteklinou nakažené zvíře.
*
Nejsou schopni sebereflexe, nepřiznávají chyby,
pokora, svědomí a omluva nejsou v jejich výbavě,
pokládat se za neomylné jako Bůh se jim prostě líbí,
i nevinné bez výčitek odsoudí k mediální popravě.
*
Fialova svatá inkvizice národu o morálce káže,
přitom na vlastní hříchy programově zapomíná,
drží se zásady pravá ruka ať neví co dělá levá paže
a vlastní lumpárny zastírá tématem Babišova vina.
