Článek
Už dva roky bojuju s rakovinou. Prošla jsem si chemoterapií, přišla jsem o nohu, nějakým zázrakem jsem se postavila na nohy a dokonce se vrátila do práce. Jenže pak se to celé zvrtlo a léčba přestala fungovat. Kosti mám prolezlé skrz naskrz. Doktoři mi dávají týdny, v nejlepším případě pár měsíců. Je mi dvaadvacet. Nemám vlastní byt, auto mi neříká pane. Na účtu v bance mám možná tak padesát tisíc korun. Tak co teď?
Rozhodla jsem se. Zašla jsem do své banky, kde mám účet odjakživa, a požádala o navýšení kontokorentu na maximum. Ještě jsem měla nějaké příjmy z práce, než jsem musela definitivně skončit, takže to prošlo. Pak jsem si u jedné známé společnosti vzala menší spotřebitelský úvěr – naštěstí se moc neptali a já měla ještě relativně „čisté papíry“. Jasně, úroky nic moc, ale to už je mi teď jedno. Dřív jsem si dávala pozor na každou korunu, teď? Teď si kupuju, co, sakra, chci. Ty dluhy si s sebou do hrobu nevezmu, ať si s nimi pak banky a úvěrovky dělají, co chtějí. A jestli si někdo myslí, že tímhle chováním škodím finančnímu systému? No, aspoň vy budete žít. Já už moc času nemám.
Chtěla jsem vidět svět, cestovat, ale už jsem na to moc slabá. Tak se snažím dělat radost aspoň tady. Nakoupila jsem spoustu věcí pro rodinu, hlavně takové ty sentimentální dárky, drobnosti s mým rukopisem, vzkazy, které po mně zůstanou. Aby věděli, jak moc je miluju. Zašla jsem si na úžasného humra do jedné nóbl restaurace s mořskými plody, kam jsem se vždycky chtěla podívat – stálo to majlant, ale ten zážitek! To bylo něco! Přispěla jsem útulkům pro zvířata, které znám z našeho města, a taky naší místní Potravinové bance. A samozřejmě těm onkologickým nadacím, které mi na začátku mé cesty pomáhaly se s tím vším svinstvem prát. Chci po sobě zanechat aspoň nějakou malou dobrou stopu, než to tady zabalím.
A k těm, co mi občas radí, abych našla Ježíše nebo se začala modlit. Respektuju ty, co se za mě modlí, vím, že je to váš způsob, jak na mě myslet, a toho si vážím. Ale nutit umírajícímu člověku víru, to fakt není můj šálek kávy a není to v mých plánech.
Teď už jsem většinou upoutaná na lůžko, tělo slábne každým dnem. Koukám na spoustu seriálů na Netflixu, občas přijde rodina, kamarádi. Jsem v pohodlí, popíjím dobré víno, třeba nějaký ten archivní kousek, co jsem si vždycky chtěla dopřát, k tomu si vychutnávám drahé francouzské sýry s plísní na povrchu i uvnitř a spoustu dalších malých dobrot, na které mám zrovna chuť – třeba čokoládové lanýže z mé oblíbené cukrárny na rohu. Jsem vlastně neuvěřitelně šťastná, že jsem teď obklopená svými nejbližšími. Když se to všechno sečte a podtrhne, na konci je to opravdu to jediné, co člověk potřebuje. Láska a blízkost.
Ještě se držím. Pokusím se zase brzy napsat. Díky všem, co na mě myslíte.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
