Článek
Bylo mi šestnáct a bydlel jsem s rodiči v domku se zahrádkou za Prahou. Každý teenager zná ten pocit, když je kapsa prázdná a potřeby nekonečné – peníze na rande, na pivo s kamarády, na cokoliv. Táta, vášnivý zahrádkář a pyšný majitel „dokonalého anglického trávníku“, mi jednoho dne nabídl dohodu: za každé posekání pětistovku. Byl jsem v sedmém nebi.
První týdny jsem dřel. Sekačku jsem tlačil na nejnižší stupeň, aby byl trávník jako z katalogu. Jenže pak mi to docvaklo. Bylo horko, mně se nechtělo a díval jsem se na to kolečko, kterým se nastavuje výška sečení. A v tu chvíli se zrodil podnikatelský plán, který byl ve své podstatě geniálně jednoduchý.
Zvedl jsem výšku sečení na absolutní maximum. Sekačka pak vlastně trávu nesekala, jen ji tak ladně „hladila“. Zkrátila jen ty nejdelší konečky. Výsledek? Pro běžného pozorovatele (tátu) vypadal trávník čerstvě posekaný, voňavý a upravený. Ve skutečnosti byl ale skoro stejně vysoký jako předtím. A co roste rychleji než tráva, které se skoro nic nestalo?
Z původního sekání jednou za týden se stalo sekání dvakrát týdně. „Teda, ten náš trávník roste jako z vody!“ liboval si táta a podával mi další pětistovku. Během prázdnin jsem se dostal na frekvenci třikrát týdně. To už jsem si připadal jako manažer golfového hřiště. Táta chodil po zahradě, s hrdostí ukazoval sousedům tu naši „zázračně úrodnou půdu“ a byl přesvědčený, že to nové hnojivo, co na jaře koupil v Hornbachu, je naprostý zázrak.
Já jsem si mezitím vydělal víc než na leckteré letní brigádě. Nikdy na to nepřišel. Vlastně dodnes, když se sejdeme u grilování, s pýchou v hlase vzpomíná na to léto, kdy nám tráva rostla před očima. Přemýšlím, jestli bych mu to měl někdy říct. Nebo radši ne.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
