Článek
A pak, při večeři v malé restauraci s výhledem na horu Pilatus, se rozplakala a přiznala se.
„Promiň,“ šeptala mezi vzlyky. „Už takhle dál nemůžu. Zamilovala jsem se do někoho jiného.“
Svět se mi zastavil. Ten „někdo jiný“ byl prý kolega z práce. Prý to trvá už pár měsíců. Prý mě nechtěla zranit. Poslouchal jsem ty otřepané fráze a cítil jsem jen prázdnotu. Dovolená snů se změnila v peklo. Zbytek pobytu jsme strávili jako dva cizinci. Spali jsme v jednom pokoji, ale každý na své straně postele. Mluvili jsme jen o tom nejnutnějším. Kdy pojedeme na letiště, kdo má klíče. V letadle jsme seděli vedle sebe a nepromluvili jsme ani slovo.
Doma to bylo ještě horší. Ticho v našem bytě bylo ohlušující. Dohodli jsme se, že se co nejdříve rozvedeme. Eva řekla, že si sbalí věci a na pár dní odjede k rodičům, abychom měli čas si všechno promyslet. Souhlasil jsem.
Když odešla, zůstal jsem v bytě sám. Potřeboval jsem něco dělat, abych se nezbláznil. A tak jsem se pustil do vybalování. Otevřel jsem její kufr s tím, že její věci dám na jednu hromadu. A tam, na samém dně, pod hromadou svetrů a suvenýrů, jsem to našel.
Nebyl to dopis od kolegy. Byla to malá, kožená krabička. A v ní desítky fotografií. Fotografií mé ženy Evy. Ale ne s kolegou z práce. Byla na nich s její nejlepší kamarádkou, Janou. A nebyly to jen tak ledajaké fotky z výletů. Byly to fotky plné objetí, polibků, intimních doteků. Fotky, ze kterých sálala láska a vášeň, jakou jsem u Evy neviděl už léta.
A v tu chvíli jsem pochopil. Ta rána byla mnohem hlubší, než jsem si myslel. Ten její kolega z práce byl jen lež. Výmysl. Zástěrka, která měla zakrýt pravdu, kterou se mi bála říct do očí. Ta její velká, nová láska nebyl muž. Byla to žena. Její nejlepší kamarádka. Naše společná kamarádka, která k nám chodila na večeře a smála se mým vtipům.
Seděl jsem na zemi v ložnici, obklopený jejím oblečením a tou hromádkou fotek, a cítil jsem se jako ten největší hlupák na světě. Nebyl jsem jen podvedený manžel. Byl jsem rekvizita v divadle, o kterém jsem neměl ani tušení. Celý náš život, celé naše manželství, to všechno byla jedna velká lež.
Ta její zpověď ve Švýcarsku nebyla aktem zoufalé upřímnosti. Byla to jen další, promyšlená lež, která mi měla naservírovat přijatelnější verzi pravdy. Pravdy, o které si myslela, že bych ji neunesl.
Když se večer vrátila pro zbytek věcí, nechal jsem ten kufr otevřený na posteli. S těmi fotkami nahoře. Nic jsem neřekl. Jen jsem se na ni podíval. A ona, poprvé za celou tu dobu, sklopila oči.
Už to nebyla jen nevěra. Byla to zrada na úplně jiné úrovni. A já jsem věděl, že se z ní budu vzpamatovávat mnohem déle, než z nějakého obyčejného románku s kolegou z práce.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
